Entscheidungsdetail

I.ÚS 2286/25 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.2286.25.1
Datum: 26. 8. 2025
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2286/25 ze dne 26. 8. 2025

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Vovsíkem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 483/2025-1531 ze dne 9. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že v rámci trestního řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako obviněný, soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině bez opory v dokazování.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 2/2024, stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 3 T 2/2024-1092 ze dne 15. 5. 2024 uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem na pět let a k peněžitému trestu (celkem 2 000 000 Kč). Stěžovateli dále byla uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně s dalšími obviněnými náhradu škody. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 12 To 62/2024-1320 ze dne 18. 2. 2025 k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem na tři roky a k peněžitému trestu (celkem 500 000 Kč). Ve vztahu ke stěžovateli pak byla poškozená s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil stručně řečeno tak, že v jím vlastněném objektu spolu s obviněným B. převzali od obviněného P. palety s keramickými vložkami do katalyzátorů, ačkoliv věděli, že se jedná o odcizené zboží, a obviněnému P. za to vyplatili celkem 1 440 000 Kč.

3. Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud se primárně zabýval provedenou rekognicí, přičemž dospěl k závěru, že orgány činné v trestním řízení při jejím provedení pochybily a její důkazní hodnota byla skrze sérii nedostatků snížena. Soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu pochybily též v tom, že na související námitky stěžovatele patřičně nereagovaly. Jelikož však nešlo o jediný ani klíčový důkaz v dané věci, nevznikly navzdory uvedenému podle Nejvyššího soudu pochyby o stěžovatelově vině.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je z trestné činnosti usvědčován pouze výpovědí spolupracujícího obviněného P., který navíc stěžovatele napoprvé ani nepoznal. Uvedený spoluobviněný je podle stěžovatele obecně i specificky nevěrohodný, v jeho výpovědích jsou závažné rozpory a byl zjevně motivován udělat vše pro to, aby mu jako recidivistovi nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z uvedených důvodů údajně existují o vině stěžovatele pochybnosti, které musejí vést k zproštění obžaloby.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Posouzení viny a vyměření spravedlivého trestu je věcí trestních soudů a Ústavní soud tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti nepřehodnocuje, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

7. K dané věci je především potřeba uvést, že vady rekognice již uznal Nejvyšší soud, a není tak potřeba ji dále řešit. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil, nešlo o důkaz k prokázání stěžovatelovy viny nezbytný, a to s ohledem na další provedené důkazy. Nelze se přitom ztotožnit se stěžovatelem v tom, že by jediným dalším důkazem byla výpověď spoluobviněného (s nimž byla uzavřena dohoda o vině a trestu, ale nebylo mu přiznáno postavení spolupracujícího obviněného). Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že další důkazy prokazují jen to, že spoluobviněný přivezl dané palety do areálu stěžovatele, nikoliv však to, zda je tam stěžovatel převzal. To ale neznamená, že nejde o relevantní důkaz, jehož význam roste právě ve spojitosti s důkazy dalšími (mimo jiné výpovědí spoluobviněného a informacemi o lokaci telefonů či o proběhlých telefonních hovorech).

8. Jde-li o výpověď obviněného P., soudy se jí s ohledem na její význam (a postavení tohoto obviněného, resp. jeho motivací, které si soudy byly dobře vědomy, jak plyne např. z bodu 39 rozsudku vrchního soudu) zabývaly velmi podrobně a přihlédly právě i k tomu, že nestojí osamoceně, ale zapadá do mozaiky dalších důkazů. Soudy řešily i stěžovatelem poukazované rozpory ve výpovědích daného spoluobviněného a vysvětlily, proč je nepovažují za významné. Za této situace nelze dospět k závěru, že by stěžovatelova vina nebyla dostatečně prokázána.

9. Uvádí-li stěžovatel, že si v dalším "dovoluje odkázat na svoji argumentaci obsaženou v dovolání", tak povšechný odkaz na obsah jiných podání nelze obecně považovat za řádně uplatněnou argumentaci v řízení před Ústavním soudem.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu