Entscheidungsdetail

II.ÚS 1800/24 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1800.24.1
Datum: 08.07.2024
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1800/24 ze dne 7. 8. 2024

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti právnické osoby Česká televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem, sídlem Resslova 956/13, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 23 Cdo 3368/2023-241, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2023 č. j. 13 Co 291/2022-166 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. července 2022 č. j. 8 C 44/2022-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Léčebné lázně Mariánské Lázně a. s., sídlem Masarykova 22/5, Mariánské Lázně, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v důsledku postupu obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 44/2022 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 291 735 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil jí zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 91 923,70 Kč (výrok II) a rozhodl, že se stěžovatelce vrací část soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč (výrok III). Žalovaná částka měla představovat neuhrazený televizní poplatek splatný v říjnu 2020 až dubnu 2021, okresní soud ale dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla od 1. 8. 2016 od televizního poplatku osvobozena, a to podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 348/2005 Sb.").

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 37 820 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč. Uvedený soud shledal, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitost stanovenou § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.

II.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů interpretovaly zákon č. 348/2005 Sb. nesprávně. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že v dovolání předložila přehled své právní argumentace v porovnání s argumentací soudů v předchozím řízení, přičemž má za to, že dovolání splňovalo všechny obligatorní požadavky, neboť obsahovalo podrobné posouzení problematiky hrazení televizních poplatků osobou, která je ve smyslu tohoto zákona a s ohledem na jeho účel poplatníkem televizních poplatků.

6. Dále upozorňuje, že soud má posuzovat podání z hlediska jeho obsahu a jako jeden celek, a tvrdí, že v dovolání v návaznosti na předchozí řízení vymezila právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. V této souvislosti argumentuje (ad absurdum), že pokud by bylo v závěru dovolání uvedeno: "Zaniká podle [zákona č. 348/2005 Sb.] vedlejšímu účastníkovi povinnost hradit televizní poplatky obdržením licence nebo odhlášením se z evidence poplatníků?", pak by z pohledu Nejvyššího soudu bylo přípustné, načež postup tohoto soudu označuje za přepjatý formalizmus, odvolávajíc se přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410), podle kterého není povinností dovolatele formulovat právní otázku (do jedné věty).

7. Vědoma si odlišného názoru pléna Ústavního soudu [pozn.: vysloveného ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)] stěžovatelka přesto poukazuje (mimo jiné) na nález ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2447/13 (N 184/71 SbNU 213). Dovolává se rovněž nálezu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1585/23 , podle kterého, plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání z právní argumentace, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen pro absenci výslovného odkazu na jeden z předpokladů přípustnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek neměla k dispozici.

9. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudku krajského soudu a okresního soudu, ústavní stížnost je v této části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (k tomu blíže viz sub 13 a 14).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka ve své argumentaci ne zcela reflektuje odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud shledal dovolání vadným z toho důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.), nikoliv proto, že by nevymezila důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) či že by sama neformulovala právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Za bezpředmětnou tudíž nutno považovat stěžovatelčinu argumentaci, podle které v dovolání - posuzovaném z hlediska jeho obsahu - řádně vymezila právní otázku (viz sub 5 a 6).

12. Ve vztahu k povinnosti dovolatele uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelka sice upozornila, že předpoklady přípustnosti mohou dostatečně vyplynout z právní argumentace obsažené v dovolání, jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1585/23 , nicméně v tomto bodě ústavní stížnost žádnou bližší argumentaci (např. z čeho konkrétně měl Nejvyšší soud vyvodit, že podle stěžovatelky má být naplněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že příslušná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena) neobsahuje. Není z ní tudíž patrno, proč by závěr Nejvyššího soudu o absenci dané obligatorní náležitosti, vycházející z konkrétního obsahu podaného dovolání, nemohl z hlediska ústavnosti obstát, a není to - po seznámení se s podaným dovoláním - zřejmé ani Ústavnímu soudu.

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto pro vady, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".

14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo vůbec podáno. V takovém případě je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná, jak plyne z již zmíněného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (viz zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění). Dlužno dodat, že tímto stanoviskem je II. senát Ústavního soudu vázán a žádný důvod pro opětovné předložení této otázky plénu nespatřuje.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu