Entscheidungsdetail

II.ÚS 2673/23 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2023:2.US.2673.23.1
Datum: 12.06.2023
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2673/23 ze dne 6. 12. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2023 č. j. 25 Co 128/2023-286, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a K. V., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen ,,okresní soud") rozsudkem ze dne 12. ledna 2023 č. j. 0 P 38/2021-204 zamítl návrh otce na změnu péče nezletilých dětí J. a S. B., svěřením do střídavé péče rodičů (výrok I. rozsudku okresního soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II.).

3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2023 č. j. 25 Co 128/2023-286 potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jimž byl zamítnut návrh otce na svěření obou nezletilých do střídavé péče rodičů a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerespektoval v řízení a v rozsudku judikaturu Ústavního soudu a ústavněprávní procesní požadavky pro rozhodování o svěřování dětí do střídavé péče. Soud zejména neprovedl řádně důkazy, přihlédl k neprokázaným tvrzením, a naopak jiné důležité skutečnosti důkazně opomenul. Některé provedené důkazy zhodnotil v zásadním rozporu se skutečností, potažmo tak učinil pouze na základě vlastní subjektivní představy o (ne)vhodnosti střídavé péče a jejích podmínkách.

5. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečně nezohlednily názor nezletilých dětí, které si střídavou péči přály, ani názor opatrovníka, podle jehož názoru je model strˇi ́dave ́ pe ́cˇe souladny ́ se za ́jmy nezletilých deˇti ́. Odvolací soud využil pro zjištění stanoviska dětí "OSPOD", který navrhoval střídavou péči na základě přání dětí. Odvolací soud však potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu. Rozhodl tak bez přímého slyšení dětí a bez ohledu na jejich stanovisko. Takový postup považuje stěžovatel za chybný.

6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že po rozhodnutí odvolacího soudu matka dětí stěžovateli oznámila, že se s dětmi bude stěhovat do jiného města. Na základě této skutečnosti, na kterou otec upozorňoval již v průběhu řízení, a kterou matka dětí označovala za nepodloženou, má stěžovatel obavy o možnost výkonu své rodičovské odpovědnosti.

7. Podle stěžovatele učinily obecné soudy nesprávný právní závěr ohledně změny poměrů, které má stěžovatel za prokázané.

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně-právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů či jakým způsobem bude tento styk realizován, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.

10. V návaznosti na uvedený požadavek minimalizace zásahů Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, proč pro nezletilé nezvolily střídavou péči jako výchozí výchovný model. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturní závěry upřednostňující střídavou péči, nicméně důsledně neargumentuje, v čem mu současný model v jeho výchovné roli, jako otce, brání a v čem je pro nezletilé děti přínosnější variantou, než dosavadní způsob péče.

11. K námitce stěžovatele, že odvolací soud nepostupoval správně, když přímo nevyslechl nezletilé děti a neřídil se ani jejich stanoviskem zjištěným orgánem "OSPOD" Ústavní soud dodává, že je zřejmé, že odvolací soud byl při rozhodování se stanoviskem dětí seznámen a pečlivě jej vyhodnotil. Upřednostnění dosavadního funkčního nastavení péče však nezakládá nesprávný, natož protiústavní postup odvolacího soudu.

12. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti upozorňuje na stěhování matky s dětmi do jiného města, kvůli čemuž má pocit, že bude ohrožen výkon jeho rodičovských práv. Obec N., kam se matka s dětmi stěhuje, se však nachází necelých 10 km od města N. Takovou vzdálenost Ústavní soud nepovažuje za ohrožující vzhledem k výkonu rodičovských práv stěžovatele.

13. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Soudy rozhodovaly v souladu se základními právy podle Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že krajský soud na základě srozumitelně vyjádřených argumentů upřednostnil jiné řešení, než které preferuje stěžovatel, nezakládá opodstatněnost jeho námitek a nezakládá důvod k jinak výjimečnému zásahu Ústavního soudu.

14. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.

15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu