Entscheidungsdetail

I.ÚS 866/23 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2023:1.US.866.23.1
Datum: 30. 5. 2023
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 866/23 ze dne 30. 5. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Baudisové, zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 258, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023 č. j. 3 As 293/2021-50 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2021 č. j. 30 A 12/2021-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů.

Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

1 odst.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Jičín (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 29.

2020 č. j.

MuJc/2020/18212/SU/Bur zamítl žádost stěžovatelky o vydání dodatečného povolení pro přístavbu jejího domu v k. ú.

Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Královehradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 28.

12.

2020 č. j.

KUKHK-26440/UP/2020 (OS) zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl.

Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.

Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů veřejné správy, které zamítly její žádost o dodatečné povolení stavby.

Je přesvědčena, že dotčené orgány památkové péče postupovaly nezákonně a porušily její procesní i hmotná práva, včetně práva na ochranu vlastnictví.

V rámci svých závazných stanovisek posuzovaly otázky, které jim pro účely řízení o dodatečném povolení stavby posuzovat ex lege nepřísluší, a dále překročily i zákonem stanovené meze správního uvážení, neboť nepostupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů.

Prvoinstanční i druhoinstanční stavební úřad podle stěžovatelky pochybily, když bez dalšího vyšly ze závazných stanovisek dotčených orgánů, ačkoli byla věcně založena na otázkách, o kterých bylo již rozhodnuto při vydání územně plánovací dokumentace a k nimž v řízení o dodatečném povolení stavby, stejně jako v územním řízení, nemá být ze zákona přihlíženo.

K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly, nevypořádaly námitky stěžovatelky a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.

Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky i napadaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.

Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance.

Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena v rovině práva podústavního.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Podle čl.

2 odst.

2 Listiny, případně též čl.

2 odst.

3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví.

V projednávaném případě správní orgány i správní soudy této podmínce vyhověly.

Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy rozhodovaly nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.

Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními správního řádu, zákona č.

183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož i zákona č.

20/1987 Sb., o státní památkové péči.

Správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, že k otázce souladnosti stavby s územně plánovací dokumentací se dotčené orgány památkové péče ve svých závazných stanoviscích nevyjadřovaly.

Jejich závěr, že uvedená závazná stanoviska nepředstavovala projev libovůle a dotčené orgány památkové péče v nich nepřekročily meze svého správního uvážení, považuje Ústavní soud za dostatečně, logicky a řádně odůvodněný.

Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jejich úvahy neshledal extrémními ani nepřiměřenými.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám.

Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ani zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl.

11 Listiny, resp. čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i soudy, je umožnit další existenci již stojících "černých" staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty.

Nejsou-li splněny (resp. není-li to prokázáno ze strany stěžovatelky jako osoby, která vývoj území prvotně narušila), pak i případné odstranění takové stavby je jen zákonným prostředkem k odstranění protiprávního stavu a nelze ho vnímat jako zásah do jejího vlastnického práva.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2023 JUDr.

Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu