Entscheidungsdetail

I.ÚS 2383/23 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2023:1.US.2383.23.1
Datum: 19. 9. 2023
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2383/23 ze dne 19. 9. 2023

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jarmily Pachmanové, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 130/2023-32 ze dne 17. 7. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 300/2022-23 ze dne 13. 4. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí proti shora označeným rozhodnutím, jimiž obecné soudy rozhodly o neosvobození stěžovatelky od soudních poplatků v řízení, kde se jako žalobkyně domáhá po žalované společnosti zaplacení 3 850 115 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy shledaly, že s ohledem na poměry stěžovatelky, jak je tvrdila a doložila, nejsou podmínky pro osvobození od soudního poplatku podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu splněny.

2. Stěžovatelka má za to, že tím obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Provedly podle ní svévolný výklad § 138 občanského soudního řádu a jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Vedle zrušení napadených rozhodnutí navrhuje také odklad jejich vykonatelnosti.

3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. Tato zdrženlivost Ústavního soudu platí tím spíše v případech rozhodování o osvobození od soudního poplatku. Za prvé totiž těmto rozhodnutím zpravidla schází schopnost intenzivněji zasáhnout do základních práv stěžovatelů (podobně jako tomu je u nákladů řízení obecně). Za druhé pak osvobození od soudního poplatku představuje výjimečný institut a posouzení splnění podmínek pro aplikaci takové výjimky je v gesci obecných soudů. Pravidlem totiž je, že všichni, kdo se chtějí soudit, soudní poplatky platí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 30/88 SbNU 431), bod 18; nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1090/22 ze dne 10. 5. 2022, bod 10].

4. Ve zcela výjimečných případech, kdy obecné soudy zjevně vybočí ze standardů ústavně konformního výkladu příslušného ustanovení či jinak excesivním způsobem odepřou stěžovatelům přístup k soudu, je zásah Ústavního soudu na místě (viz nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 , body 14-21). K tomu ale v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy stěžovatelce vysvětlily, že navzdory své nezáviděníhodné finanční situaci neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Podle obecných soudů zejména neuvedla žádné konkrétní výdaje a ani neosvětlila, že se při nadprůměrném důchodu (a dalším příjmům z dohody o provedení práce) do tíživé situace dostala jinak než vlastním zaviněním.

5. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že stěžovatelé žádající o osvobození od soudních poplatků musí soud věrohodně přesvědčit o tom, že jejich poměry odůvodňují osvobození. Aktivita je v této souvislosti vždy na tom, kdo o osvobození žádá, a nikoliv na soudu. Za svou procesní strategii nese v civilním soudním řízení každý svoji odpovědnost. Platí přitom, že práva náleží bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Při neunesení břemena tvrzení či břemena důkazního proto není porušením práva na přístup k soudu, jestliže soud návrh na osvobození od soudního poplatku za takových okolností zamítne (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1881/16 ze dne 18. 10. 2016 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1111/16 ze dne 7. 6. 2016, bod 10).

6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zcela výjimečný zásah do rozhodovací praxe obecných soudů v otázkách osvobození od soudního poplatku. Rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněná a nevykazují prvky svévole ani žádné jiné ústavněprávní nedostatky. Přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené nepřísluší.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud rovněž neshledal důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O tomto návrhu ale nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2023 Pavel Šámal, v. r. předseda senátu