Entscheidungsdetail

II.ÚS 476/22 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2022:2.US.476.22.1

Datum

22. 2. 2022

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 476/22 ze dne 22. 2. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Š. S., zastoupené Markem Landsmannem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 1484, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 969/2021-274 ze dne 13. 10. 2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 116/2021-231 ze dne 11. 5. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 5 T 77/2020-203 ze dne 24. 2. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

95 odst.

1 Ústavy České republiky.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byla stěžovatelka uznána vinnou jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst.

1 trestního zákoníku a jednak přečinem krádeže podle § 205 odst.

1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu, oběma spáchanými ve spolupachatelství s již pravomocně odsouzeným J.

V.

Způsob a bližší okolnosti spáchání obou skutků jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku okresního soudu.

Za tyto sbíhající se trestné činy byl stěžovatelce uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roků.

Co do uplatněného nároku na náhradu škody soud prvního stupně odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl.

Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo předně tím, že její stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání byla zamítnuta jako opožděná.

Takový postup byl dle jejího názoru v rozporu se zákonem pro nesprávnost posouzení běhu lhůty k podání stížnosti státním zástupcem rozhodujícím o stížnosti.

Stěžovatelka dále namítla, že Nejvyšší soud bagatelizoval pochybení okresního soudu, který při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozhodnutí citoval obsah trestního oznámení a předestřel rovněž úřední záznamy o podaném vysvětlení, ačkoli nešlo o způsobilé důkazní prostředky.

Stěžovatelka se též ohradila proti provedení důkazu přehráním disku CD obsahujícího audiozáznam telefonního rozhovoru mezi svědkyní L.

V. a původním spoluobviněným J.

V.

Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Namítla-li stěžovatelka vadné vyřízení její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, nutno podotknout, že stěžovatelka v tomto směru nedoložila vyčerpání všech prostředků nápravy dle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že v případě usnesení o zahájení trestního stíhání je zapotřebí před podáním samotné ústavní stížnosti vyčerpat možnosti, jež trestně stíhané osobě poskytují nejen trestněprávní předpisy, nýbrž i zákon o státním zastupitelství [v podrobnostech viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn.

I.

ÚS 1565/14 ze dne 2.

3.

2015 (N 51/76 SbNU 691) či bod 7 usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 1673/19 ze dne 23.

9.

2019].

Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Teprve po jejich vyčerpání je možno považovat ústavní stížnost za přípustnou.

Stěžovatelka však vyčerpání těchto procesních prostředků nedoložila a ani sama nepodala proti postupu orgánů činných v trestním řízení v té době ústavní stížnost.

Tím spíše tedy nelze tvrzené pochybení napravit v nynějším řízení o ústavní stížnosti, která již směřuje proti meritorním rozhodnutím soudů v téže trestní věci.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že Nejvyšší soud nepřijatelným způsobem zlehčil pochybení okresního soudu, který se měl při hlavním líčení v rámci ústního zdůvodnění svého rozsudku odkazovat na skutečnosti plynoucí z neprovedených či nezpůsobilých důkazů.

Dovolací soud stěžovatelce přisvědčil v tom, že soud by neměl jak v ústní, tak ani v písemné podobě odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmiňovat obsah těch důkazů, které v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedáním sám neprovedl, a které tak netvoří podklad pro jeho závěry.

Pro posouzení míry závadnosti procesního postupu soudu prvního stupně a jeho rozsudku však bylo dle Nejvyššího soudu podstatné, že ve výsledku soud své rozhodnutí nezaložil na informacích vyplývajících z odkazovaných materiálů, resp. že rozhodnutí o vině stěžovatelky obstojí i bez nich.

V bodě 22 napadeného rozsudku okresní soud ostatně zmiňuje, že úřední záznamy o podaném vysvětlení obou pachatelů, v nichž oba výběry finančních částek shodně doznali, jako důkazy použít nemohl.

Nelze pak přehlédnout, že výběr hotovosti z bankomatu stěžovatelka potvrdila v rámci dědického řízení při projednávání dědictví po zemřelém poškozeném (srov. body 25 a 33 rozporovaného rozsudku okresního soudu).

Nejvyšší soud se náležitě vypořádal i s výhradami stěžovatelky týkajícími se záznamu telefonního rozhovoru mezi svědkyní L.

V.a spoluobviněným J.

V.

Poukázal na to, že již dříve zaujal právní názor, dle něhož s ohledem na ustanovení § 89 odst.

2 trestního řádu zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i takový zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán.

Dovolací soud současně vyloučil vztažení ustanovení § 88 trestního řádu (o odposleších) na tyto případy.

Jedinou překážkou pro použití takového záznamu by byla zřetelná převaha práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl.

7 odst.

1 a čl.

10 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (viz kupř. bod 56 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

3 Tdo 79/2020 ze dne 31.

3.

2020, jehož závěry Ústavní soud aproboval v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2195/20 ze dne 6.

10.

2020).

Stěžovatelka nad rámec prostého nesouhlasu s takto pořízeným a provedeným audiozáznamem žádné důvody, pro které měla být dána přednost ochraně soukromí dotčené osoby a pro které daný záznam neměl být proveden k důkazu, v ústavní stížnosti nepředestřela.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2022 David Uhlíř v. r. předseda senátu