Entscheidungsdetail

I.ÚS 2715/22 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.2715.22.1
Datum: 11.09.2022
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2715/22 ze dne 9. 11. 2022

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, Pražákova 1024/66a, Brno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 12 Co 77/2022-61, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je soudním exekutorem, který prováděl exekuci vedenou pod. sp. zn.

159 EX 00780/21.

Povinný v exekuci uhradil celou jistinu a náklady exekuce ve výši 907,50 Kč.

Stěžovatel v souladu se zákonem č.

286/2021 Sb., kterým se mění některé zákony, usnesením č. j.

159 EX 00780/21-056 rozhodl tak, že se povinný osvobozuje od placení veškerých dalších vymáhaných pohledávek přesahujících zaplacenou jistinu v exekučním řízení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny (I.), exekuci částečně zastavil v rozsahu, ve kterém byl povinný od placení pohledávky oprávněné osvobozen (II.), náklady exekuce určil částkou 907,50 Kč vč.

21% DPH (III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o osvobození povinného od placení zbytku dluhu a o částečném zastavení exekuce (IV.).

Proti výroku III. tohoto usnesení podal stěžovatel, tedy sám soudní exekutor, odvolání.

Odvoláním se domáhal, aby Krajský soud v Brně změnil tento výrok tak, že povinný je povinen zaplatit náklady exekuce ve výši 10 769 Kč.

Zároveň navrhoval, aby odvolací soud předložil věc ve smyslu čl.

95 odst.

2 Ústavy Ústavnímu soudu, neboť zákon č.

286/2021 Sb., je v části týkající se rozhodování o nákladech exekuce v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že soudní exekutor není oprávněn k podání odvolání proti vlastnímu rozhodnutí.

Proti výroku o nákladech exekuce může soudní exekutor podat odvolání pouze za situace, že o těchto nákladech rozhodl soud.

Odvolání proto jako podané neoprávněnou osobou odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí a při posuzování jeho odvolání se dopustil libovůle.

Není rozhodné, že v napadeném výroku byl stěžovatel v pozici osoby, která rozhoduje, i osoby, o níž je rozhodováno.

Stěžovatel byl při rozhodování vázán zákonem.

Domnívá se však, že ustanovení zákona č.

286/2021 Sb. jsou v ustanoveních dotýkajících se rozhodování o nákladech exekuce v rozporu s ústavním pořádkem.

Na rozdíl od soudu však nemůže soudní exekutor věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu ve smyslu čl.

95 odst.

2 Ústavy.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

Podle § 229 odst.

4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout mj. i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.

Podle § 254 odst.

2 věty druhé za středníkem o. s. ř. lze při výkonu rozhodnutí podat žalobu pro zmatečnost pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst.

4 o. s. ř.

Podle § 52 odst.

1 zákona č.

120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

V projednávané věci je tedy v souladu s § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelovi zákon k ochraně jeho práva poskytuje, žaloba pro zmatečnost.

Tento procesní prostředek je třeba nejen podat, ale i dosáhnout rozhodnutí o něm.

Z ústavní stížnosti však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. i § 72 odst.

6 zákona o Ústavním soudu).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2022 JUDr.

Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj