Entscheidungsdetail

I.ÚS 949/21 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.949.21.1
Datum: 18. 5. 2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 949/21 ze dne 18. 5. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Sulka, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3574/2020-252 ze dne 20. 1. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 37/2020-219 ze dne 24. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl.

90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované společnosti zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že odstoupil od kupní smlouvy, na základě které mu žalovaná prodala ojetý vůz Fiat Croma 1.9 Multijet 16 V.

Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j.

19 Co 37/2020-219 ze dne 24.

2020 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně č. j.

42 C 81/2015-195 ze dne 18.

2019, kterým byla stěžovatelova žaloba zamítnuta.

Dovolání stěžovatele pak bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j.

33 Cdo 3574/2020-252 ze dne 20.

2021 odmítnuto podle § 243c odst.

1 věty první občanského soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a namítá stručně řečeno to, že pokud soudy dospěly k závěru, že v dané věci se nejednalo o podstatné vady prodané věci a že stěžovatel tedy nemá právo na odstoupení od smlouvy, dopustily se takového pochybení, které mělo za následek jak porušení principu rovnosti stran a spravedlivého procesu, tak i nesprávné rozhodnutí ve věci.

Výhrady stěžovatele směřují rovněž do postupu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.

Stěžovatel přisuzuje svým námitkám patřičný ústavní rozměr a vyslovuje názor, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho výše označená základní práva.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl.

91 odst.

1 Ústavy).

Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.

Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy.

Ačkoliv stěžovatel používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování (zejména pak otázce znaleckých posudků), zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy.

Ústavní soud však v jeho námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal.

Stěžovatel totiž ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v řízení o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, která mu však ex constitutione nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl.

82 odst.

1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu