Entscheidungsdetail

I.ÚS 625/21 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.625.21.1
Datum: 18. 5. 2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 625/21 ze dne 18. 5. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 12/1, 792 01 Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1183/2020-514 ze dne 18. 11. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 31/2020-485 ze dne 4. 6. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), respektive rovněž čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j.

101 T 116/2017-444 ze dne 5.

12.

2019 uznán vinným pod bodem 1) zločinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst.

3, odst.

4 písm. b) trestního zákoníku a pod bodem 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst.

1 trestního zákoníku.

Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání dvou let) a k trestu propadnutí věci podle § 70 odst.

2 písm. a) trestního zákoníku.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j.

4 To 31/2020-485 ze dne 4.

2020 zamítnuto podle § 256 trestního řádu.

Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j.

3 Tdo 1183/2020-514 ze dne 18.

11.

2020 podle § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti předně poznamenává, že nalézací i odvolací soud v dané věci rozhodovaly již potřetí, neboť předcházející rozhodnutí těchto soudů byla Nejvyšším soudem zrušena.

Stěžovatel své ústavněprávní námitky soustřeďuje v podstatě do tří okruhů.

Zaprvé namítá nesprávné obsazení senátu nalézacího soudu přísedícími, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl.

38 odst.

1 listiny a rovněž práva na nezávislý a nestranný soud podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy, neboť rozvrh práce ponechává soudním funkcionářům značnou diskreci při přidělování a přerozdělování věcí.

Zadruhé stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu a konečně zatřetí zpochybňuje závěry dovolacího soudu ohledně řádně provedeného dokazování a neporušení zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst.

5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.

81 a čl.

82 odst.

1 Ústavy).

Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.

Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele.

Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.

Druhý a třetí okruh námitek stěžovatele, předestřených v ústavní stížnosti, je pak nutno označit za zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud podle čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, respektive práva na zákonného soudce podle čl.

38 odst.

1 Listiny ohledně nesprávně obsazeného senátu nalézacího soudu a v tomto směru odkazuje nejen na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale rovněž na odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu č. j.

3 Tdo 886/2019-424 ze dne 11.

2019 (viz bod III usnesení), kde Nejvyšší soud srozumitelně, jasně a plausibilně vysvětlil, proč je tuto námitku nutné považovat za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud konstatuje, že závěry jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl.

82 odst.

1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu