Entscheidungsdetail

I.ÚS 1370/21 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1370.21.1
Datum: 27. 7. 2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1370/21 ze dne 27. 7. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. L., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 10. 2017 č. j. OAM-1791-35/ZR-2013, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 12. 3. 2018 č. j. MV-6836-6/SO-2018, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2020 č. j. 57 A 43/2018-128 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021 č. j. 2 Azs 3/2021-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl.

10 odst.

2, čl.

32 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.

8 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

3 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte.

K tomu mělo dojít v důsledku porušení principu nejlepšího zájmu dítěte (ve vztahu k nezletilým dětem stěžovatelky) a nedostatečného posouzení přiměřenosti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky.

K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "vedlejší účastník") v její věci aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 9.

10.

2017 č. j.

OAM-1791-35/ZR-2013 byla podle § 77 odst.

2 písm. a) zákona č.

326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 12.

2018 č. j.

MV-6836-6/SO-2018 bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto.

Důvodem pro postup správních orgánů byla opakovaná trestná činnost stěžovatelky, která se během 8 let dopustila celkem 12 trestných činů v souvislosti s užíváním drog a ve více případech byla odsouzena k nepodmíněným trestům odnětí svobody.

Na základě žaloby stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17.

2019 č. j.

57 A 43/2018-81 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22.

2020 č. j.

2 Azs 196/2019-27 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud následně její kasační stížnost odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek.

Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.

Ústavnímu soudu tak nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instance.

Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn.

Pl.

ÚS 41/17 , bod 53. nebo Pl.

ÚS 26/07 , bod 37.).

Ústavní soud rovněž ustáleně judikuje, že cizinec si má a může být při páchání závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v oblasti trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců.

Ústavním stížnostem dovolávajícím se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, tak není možno vyhovět (srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 108/97 ).

Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na její soukromý a rodinný život.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti jejich dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatelky, včetně dopadu na její nezletilé děti, se oba soudy, jakož i správní orgány, věnovaly dostatečně a ústavně konformně.

Vedle nejlepšího zájmu dítěte hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, závažnost protiprávního jednání, jakož i ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu.

Úmluva o právech dítěte v čl.

9 odst.

3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s rodiči, přičemž nikde nestanovuje, že rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě.

S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatelky jako nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.

Ústavní soud ověřil, že správní orgány a následně i oba správní soudy posoudily tato kritéria jednotlivě a ve vzájemné souvislosti.

Vzhledem k opakované trestné činnosti neměly za to, že se stěžovatelka v průběhu času napravila, naopak dospěly k závěru o hrozící další trestné činnosti v budoucnu.

Postup správních soudů byl řádně odůvodněn, jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.

Argumentaci soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nepřiměřenými.

Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Ústavní soud tak neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Ústavní soud závěrem uvádí, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 4057/16 ).

Stěžovatelka má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2021 JUDr.

Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu