Entscheidungsdetail

I.ÚS 1300/21 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1300.21.1
Datum: 27. 5. 2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1300/21 ze dne 27. 5. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 198/2019-44 ze dne 15. 3. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 170/2018-30 ze dne 13. 5. 2019 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), vydal dne 16.

2013 rozhodnutí č. j.

MUFO 16009/2013, kterým umístil stavbu nazvanou "X, 4xRD" zemní kabelové vedení NN a 2 skříně SS200 (HDS) na pozemcích v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí.

Uvedené rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a nabylo právní moci dne 17.

2013.

Dne 12.

2016 obdržel stavební úřad žádost stěžovatelky o obnovu uvedeného řízení, již svým rozhodnutím č. j.

MUFO 35838/2016 ze dne 15.

11.

2016 zamítl s tím, že nebyla podána účastníkem řízení.

Proti tomuto zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j.

MSK 166566/2016 ze dne 20.

2017 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Posledně citované rozhodnutí krajského úřadu napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě a dříve, než soud ve věci rozhodl, zaslala dne 31.

2018 krajskému úřadu podnět k přezkumnému řízení podle § 94 správního řádu.

Krajský úřad tvrzenou nezákonnost svého rozhodnutí neshledal, a proto podnět stěžovatelky dne 12.

2018 předal podle § 95 odst.

2 správního řádu nadřízenému správnímu orgánu, Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "ministerstvo"), o čemž stěžovatelku vyrozuměl.

Ministerstvo sdělením č. j.

MMR-8912/2018-83/544 ze dne 3.

2018 stěžovatelku vyrozumělo o tom, že v průběhu soudního řízení (ve věci zmíněné stěžovatelčiny správní žaloby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.

22 A 81/2017) nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí jinak než podle § 153 správního řádu, tedy uspokojením účastníka řízení po podání žaloby ve správním soudnictví.

Ministerstvo stěžovatelku v té spojitosti upozornilo, že k tomu je ale příslušný krajský úřad, nikoliv ministerstvo jako jemu nadřízený orgán.

Z tohoto důvodu ministerstvo stěžovatelce sdělilo, že se jejím podnětem za stávajících okolností zabývat nemůže a že je výlučně v působnosti krajského úřadu, aby jím vydané rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek zrušil nebo změnil v přezkumném řízení, a tím stěžovatelku uspokojil.

Stěžovatelka se následně žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu ministerstva, který měl spočívat v tom, že ministerstvo podnět stěžovatelky ze dne 31.

2018 nevrátilo zpět k vyřízení krajskému úřadu.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu zrušil, žalobu stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že postupem žalovaného ministerstva nebyla dotčena žádná její práva.

Stěžovatelka má za to, že její žádost ze dne 12.

2016 o obnovu předmětného územního řízení měla být posouzena jako odvolání opomenutého účastníka řízení.

V té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn.

1 As 45/2007.

Jednotlivec má dle jejího názoru právo na to, aby řízení, v němž má být rozhodnuto o jeho subjektivních právech nebo povinnostech, byla zahájena tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky.

Jestliže má správní orgán prostor pro správní uvážení, zda má správní řízení zahájit či nikoli, musí dle názoru stěžovatelky dodržet limity správního uvážení.

S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.

2 As 199/2018-37 ze dne 30.

2019 stěžovatelka uvedla, že jí svědčí veřejné subjektivní právo na posouzení její původní žádosti ze dne 12.

2016 o obnovu předmětného územního řízení jako odvolání jeho opomenutého účastníka, což bylo možné na základě jejího podnětu ze dne 31.

2018 napravit.

Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se byl Nejvyšší správní soud odmítnutím stěžovatelčiny žaloby dopustil excesu či jinak vybočil z kautel spravedlivého procesu.

Předmětem stěžovatelčiny zásahové žaloby bylo tvrzené nevrácení ministerstvem jejího podnětu k zahájení přezkumného řízení zpět krajskému úřadu.

Ze zákonné úpravy přezkumného řízení jednoznačně plyne, že neztotožní-li se správní orgán, jenž vydal rozhodnutí, o jehož přezkum má jít, s podnětem účastníka k zahájení přezkumného řízení, předá věc k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu, v souzené věci ministerstvu (§ 95 odst.

2 správního řádu).

Tento nadřízený správní orgán však, neshledá-li důvody k zahájení přezkumného řízení, podnět podřízenému správnímu orgánu již nevrací, namísto toho sám vyrozumí osobu, jež dala k zahájení přezkumného řízení podnět, přípisem o svém postoji (§ 94 odst.

1 správního řádu).

Nevrácením podnětu k zahájení přezkumného řízení ze strany ministerstva zpět krajskému úřadu tak stěžovatelka z podstaty věci nemohla být zkrácena na žádných svých právech.

V té souvislosti totiž nelze přehlédnout, že podnět k provedení přezkumného řízení není ze zákona návrhem na zahájení takového řízení (též § 94 odst.

1 správního řádu).

Jak připomněl kasační soud, přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení, je pouhým sdělením, a nikoli rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.

7 As 55/2007-71 ze dne 14.

2008).

Stejně tak je z povahy tohoto sdělení zřejmé, že se nejedná o zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, proti němuž může směřovat zásahová žaloba podle § 82 soudního řádu správního, jelikož není způsobilé zasáhnout žádné subjektivní právo podatele podnětu.

Odmítl-li tedy kasační soud takovou žalobu stěžovatelky pro absenci práva, jež by bylo mohlo být postupem správního orgánu dotčeno, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.

Směřuje-li stěžovatelka svoji ústavní stížnost též proti rozsudku Městského soudu v Praze, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo jako celek zrušeno právě napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, takže jako právní akt už neexistuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části za přiměřeného použití § 43 odst.

1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Tento výsledek současně neumožňuje přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení o její ústavní stížnosti (§ 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu