Entscheidungsdetail

I.ÚS 127/21 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.127.21.1
Datum: 02.09.2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 127/21 ze dne 9. 2. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Michala Schwertschala a Jana Schwertschala, zastoupených Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1387/2019-155 ze dne 26. 11. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 17/2018-88 ze dne 17. 10. 2018 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl.

11 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j.

41 Cm 70/2017-62 ze dne 11.

2017 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali vůči žalované obchodní společnosti Chytrý nájem s. r. o. vydání směnek, které stěžovatelé vystavili a podepsali v rámci uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12.

11.

2015.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, dle něhož je právní posouzení věci vrchním soudem v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn.

33 Cdo 2279/2018 ze dne 30.

2019.

Stěžovatelé konkrétně namítli, že Nejvyšší soud v obdobných věcech rozhodoval odlišně, a příkladmo odkázali na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn.

33 Cdo 874/2016 či sp. zn.

33 Cdo 3675/2014.

Stěžovatelé rovněž odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 1293/2016 ze dne 24.

2017 a sp. zn.

IV.

ÚS 702/2020 ze dne 3.

11.

2020, které dle jejich názoru řešily obdobnou problematiku odchylně od soudů rozhodujících v jejich věci.

Stěžovatelé mají za to, že uplatnění korektivu dobrých mravů připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek.

Proto dle nich měly obecné soudy zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila jejich schopnost splnit v budoucnu jejich závazek, zvláště když prověrku úvěruschopnosti provedla nedostatečně, a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit.

Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by soudy ve věci stěžovatelů vybočily z kautel spravedlivého procesu.

Podstatou soudy řešeného případu stěžovatelů byla otázka, zda na smluvní vztah mezi stěžovateli a žalovanou obchodní společností vyplývající z předmětné smlouvy o půjčce dopadá někdejší zákon č.

145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění, a tím i jeho ustanovení § 18 vylučující použití směnky nebo šeku ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru.

Soudy srozumitelně a logicky vyložily, proč se citovaný zákon na smlouvu o půjčce nevztahuje.

V té souvislosti zvláště Nejvyšší soud poukázal na to, že ustanovení § 2 zákona č.

145/2000 Sb. jednoznačným způsobem vymezuje případy, kdy jej nelze na vztah smluvních stran použít, přičemž mezi nimi je i bezúročná či jinak bezúplatná půjčka [§ 2 písm. c) cit. zák.].

Protože v daném případě nebyla smluvními stranami sjednána úplatnost půjčky, zmíněný zákon, resp. jeho ustanovení zapovídající užití směnky jako zajišťovacího nástroje není možné použít.

K tomu dovolací soud doplnil, že na úplatnost půjčky nelze usuzovat ani z ujednání o smluvní pokutě, kterou nelze zaměňovat s úplatností půjčky.

Odkázal přitom na obdobný případ řešený rozsudkem sp. zn.

33 Cdo 2279/2018 ze dne 30.

2019 (str.

3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Odtud je patrné, že napadená soudní rozhodnutí netrpí ústavně zapovězenou libovůlí ani jiným ústavně významným nedostatkem, ale je z nich naopak zřejmé, jakými úvahami se soudy ve svém rozhodování řídily po skutkové i právní stránce.

Odkazy stěžovatelů na judikáty Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn.

33 Cdo 874/2016 či sp. zn.

33 Cdo 3675/2014 neobstojí, neboť v případech jimi řešených nešlo o posouzení přípustnosti či nepřípustnosti směnek u smluv o půjčce na pozadí zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž o otázky týkající se vůbec samotného obsahu smluv a jejich faktické realizace.

Nadto nelze přehlédnout, že předmětem řízení, z něhož vzešla stěžovateli rozporovaná soudní rozhodnutí, byla žaloba stěžovatelů na vydání směnek, a nikoli žaloba, jíž by se naopak věřitelská obchodní společnost vůči stěžovatelům domáhala zaplacení částek ze směnek plynoucích.

I v tomto ohledu není odkaz na vzpomenutou judikaturu Nejvyššího soudu případný.

Z týchž důvodů ovšem nejsou přiléhavými ani odkazy stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 1293/2016 ze dne 24.

2017 (N 17/84 SbNU 205) a sp. zn.

IV.

ÚS 702/2020 ze dne 3.

11.

2020.

Prvně uvedený nález řeší otázky související s povinností soudů zabývat se kauzálními námitkami směnečného ručitele.

V případě stěžovatelů však nebyl žalován výkon práv z uplatněných směnek jsoucí v rozporu s dobrými mravy, ale vydání směnek stěžovatelům, závěry tohoto nálezu tak na věc stěžovatelů již pro tento důvod nedopadají.

Nález ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 702/2020 se netýkal smlouvy o půjčce, nýbrž smlouvy o úvěru, k jehož zajištění bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem.

Směnky, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali, však použity nebyly.

Krom toho jedinečné skutkové okolnosti tehdy souzené věci rozhodné pro uplatnění korektivu dobrých mravů (zneužití důvěry ve zvláštní rodinné situaci - viz blíže bod 25 cit. nálezu) nejsou na případ stěžovatelů přenositelné.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu