Entscheidungsdetail

I.ÚS 1054/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.1054.20.1
Datum: 23. 2. 2021
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1054/20 ze dne 23. 2. 2021

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Spálená 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 93/2020 ze dne 6. 2. 2020, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn.

1 KZN 94/2018-600 ze dne 21.

2020 byla státním zástupcem podle § 79f odst.

2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu, ke kterému došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR - Krajského ředitelství policie hl. m.

Prahy, SKPV - OKH, 4. oddělení ze dne 7.

2018 ve věci podezření z trestného činu podvodu podle § 209 odst.

1, 5 a) trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst.

1, 3 písm. d) trestního zákoníku.

Rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze pak byla stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn.

1 KZN 94/2018-600 ze dne 21.

2020 podle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno uvádí, že k zajištění peněžních prostředků na jeho účtu došlo již dne 7.

2018, přičemž orgány činné v trestním řízení ani po 20 měsících nenašly žádnou další důležitou okolnost, jež by zajištění účtu ospravedlňovala.

Stěžovatel se již třikrát snažil o zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho účtu, přitom poukazuje na nulový progres ve věci, čímž v dané věci není naplněno kritérium přiměřenosti.

Argumentuje analogií mezi lhůtami k maximální možné délce k trvání vazby (v přípravném řízení podle § 73 a odst.

2 trestního řádu) a maximální přípustné době pro zajištění věci.

Závěrem uvádí, že je třeba zvážit dosavadní názor Ústavního soudu v tom, že zajištění trvající v řádu měsíců či několika málo let není potřeba s výjimkou formálních nedostatků podrobit přezkumu.

Napadené rozhodnutí tak dle stěžovatele porušuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny a zasahuje do jeho práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl.

11 odst.

1 Listiny a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci, respektive zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti podle § 79a a násl. trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci.

Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku".

Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7.

12.

1976 (č.

5493/72, Série A č.

24, § 62).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález sp. zn.

ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2.

12.

2013].

Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.

Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění.

Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení sp. zn.

ÚS 3074/08 ze dne 7.

2009 nebo sp. zn.

II.

ÚS 3779/12 ze dne 5.

2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl.

2 odst.

2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl.

2 odst.

2, čl.

38 odst.

1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl.

1 odst.

1 Ústavy a čl.

2 odst.

2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 379/03 ze dne 23.

10.

2003).

Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález sp. zn.

II.

ÚS 1457/13 (N 31/72 SbNU 365) ze dne 11.

2014 nebo nález sp. zn.

ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2.

12.

2013].

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2485/13 ).

Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho.

Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález sp. zn.

II.

ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) ze dne 30.

2008 či nález sp. zn.

III.

ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) ze dne 19.

2009].

Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. finančních prostředků na bankovních účtech - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy i jeho vlastní judikaturou, byť stěžovatel vyslovuje opačný názor.

Městský soud v Praze své usnesení jasně, logicky a plausibilně odůvodnil v souladu s ustanovením § 134 odst.

2 trestního řádu, pročež napadené rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že odkaz městského soudu na nález sp. zn.

II.

ÚS 1367/17 ze dne 13.

2018 ohledně (ne)přiměřenosti délky zajištění finančních prostředků nelze v žádném případě interpretovat "absolutně" v tom smyslu, že zajištění trvající méně než 12 let (resp.

5 let v přípravném řízení) je ústavně aprobovatelné.

Ústavní soud tak městskému soudu připomíná, že při posuzování důvodnosti zajištění finančních prostředků v rámci trestního řízení jsou obecné soudy povinny vypořádat se s celkovou délkou trestního řízení, neboť nepřiměřená délka v souladu s judikaturou Ústavního soudu znamená nutnost provedení přísnějšího testu proporcionality zajišťovacích opatření.

Obecné soudy musí zkoumat nejen délku trvání zajištění, ale i její příčiny, a dále, zda je důvodnost zajištění dostatečně potvrzena vývojem trestního řízení.

S přibývající délkou trvání zajištění věci se úměrně zvyšují i požadavky na doložení důvodného podezření o nelegálním zdroji zajištěného majetku, a to včetně náležitého odůvodnění takového rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně garantovaných práv stěžovatele, prozatím zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu