Entscheidungsdetail

III.ÚS 1930/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:3.US.1930.20.1
Datum: 08.11.2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1930/20 ze dne 11. 8. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. 6. 2020, č. j. 76 ICm 1800/2020-48, KSLB 76 INS 22654/2011, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel podal dne 2. 3. 2019 u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") žalobu dlužníka. Okresní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad podání a následně žalobu usnesením ze dne 16. 1. 2020 pod sp. zn. 16 C 69/2019 odmítl. Proti tomuto usnesení prvostupňového soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadené usnesení okresního soudu zrušil a věc postoupil insolvenčnímu soudu.

3. V ústavní stížností napadeném usnesení (insolvenční) krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je neurčitá a nesrozumitelná, přičemž není zřejmé, čeho se stěžovatel v pozici žalobce domáhá a není ani zřejmé, jaká povinnost má být splněna, případně jaký výrok má být soudem vydán. Krajský soud proto stěžovatele vyzval k odstranění vad podání, aby bylo zřejmé, co je předmětem řízení a jak má soud ve věci rozhodnout. Současně byl stěžovatel jako žalobce poučen, že pokud nebudou vady podání ve stanovené lhůtě odstraněny, bude žaloba odmítnuta. Protože stěžovatel vady žaloby k výzvě soudu neodstranil (pouze namítl věcnou nepříslušnost soudu), nebylo dále zřejmé, co je předmětem sporu. Proto krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že svojí žalobou brojil proti postupu v rámci insolvenčního řízení. Konkrétně zpochybňoval okolnosti při soupisu majetku dlužníka v konkursní podstatě, když do konkursní podstaty byl sepsán i majetek, který je nezpochybnitelným vlastnictvím manželů a spadal do SJM. Při následných prodejích tohoto majetku z konkursní podstaty pak došlo ke zhodnocení majetkové podstaty dlužníka bez právního důvodu. Dále rozporuje, že insolvenční správce při přezkumném jednání přihlášené pohledávky nepřezkoumal, což vedlo k tomu, že 14 z 16 přihlášených a "přezkoumaných" pohledávek bylo neexistujících, případně byly v důsledku opomenutí insolvenčního správce neoprávněně navýšeny až o 50 %. V nyní projednávaném případě se tedy jedná o spor mezi stěžovatelem a insolvenčním správcem, na jehož počátku stojí pochybení insolvenčního správce. K tomu stěžovatel argumentuje, že k projednání takovéto žaloby není příslušný insolvenční soud, neboť věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou se má uspokojit přímo na insolvenčním správci. Dále stěžovatel argumentuje ve prospěch oprávněnosti svého žalobního nároku.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Předně je nutno uvést, že se značná část ústavní stížnosti zcela míjí s podstatou řešené právní otázky. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, krajský soud odmítl podanou žalobu pro neodstranění vytčených vad stěžovatelem, takže jediná otázka, která je v této věci relevantní, je to, zda se tím nedopustil odepření přístupu k soudu, tzn. zda nebylo zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu. K porušení dalších tvrzených práv stěžovatele (vlastnické právo) však již z logiky věci dojít nemohlo, jelikož o žádném hmotném právu krajský soud nerozhodoval.

7. Jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je tedy to, zda krajský soud správně odmítl žalobu stěžovatele. Podle závěru krajského soudu odvolání stěžovatele vykazovalo vady, pro které musel krajský soud postupovat v souladu s ustanovením § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a musel vyzvat stěžovatele k jejich odstranění, přičemž k tomu mu určil přiměřenou lhůtu. Stěžovatel na tuto výzvu nereagoval a namísto toho se vyjádřil v tom smyslu, že vůbec nemělo k postoupení jeho žaloby insolvenčnímu soudu dojít, neboť ten je ve věci věcně nepříslušný. K obsahu žaloby a uvedení toho, jak má soud ve věci rozhodnout a jaká povinnost má být splněna, se však nevyjádřil. Je tedy zřejmé, že vady odvolání skutečně nebyly k výzvě soudu odstraněny a v podstatě nic jiného netvrdí nyní ani v ústavní stížnosti.

8. Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i povinnost podat podání (v daném doplnění odvolání) v soudem přiměřeně stanovené lhůtě, o čemž byl stěžovatel poučen. Tuto lhůtu však stěžovatel v nyní přezkoumávané věci zmeškal, za což musí nést výše rozvedené procesní následky (vigilantibus iura scripta sunt), a to zvláště za situace, kdy důvody neodstranění vad odvolání neuvádí ani ve své ústavní stížnosti, resp. kdy setrvale argumentuje, že jeho podání vady neobsahovalo.

9. V postupu krajského soudu spočívajícím v odmítnutí odvolání, které bylo vyhodnoceno jako podání nesplňující jednu z jeho podstatných náležitostí, Ústavní soud neshledává ústavní nesoulad. Vada odvolání, která způsobuje překážku dalšího postupu v řízení, její posuzování, možnosti postupu při jejím odstranění, jakož i následky spjaté s nečinností účastníka navzdory jeho poučení, jsou upraveny procesním právním předpisem na zákonné úrovni (čl. 36 odst. 4 Listiny). Do jeho použití obecnými soudy proto Ústavní soud v zásadě zasahuje a nepřezkoumává splnění procesních podmínek pro řízení před těmito soudy. Výjimku by představovala existence vad původního řízení, které by znamenaly extrémní vybočení z požadavků kladených na činnost soudů a bylo tak v rozporu s principy řádného procesu. K tomu však ve věci stěžovatele nedošlo.

10. Ústavní soud tak ve věci stěžovatele neshledal pochybení, které by zakládalo důvodnost ústavní stížnosti. Samotná nespokojenost stěžovatele s rozhodnutím o odmítnutí jeho odvolání a odlišná interpretace způsobu "srozumitelnosti" podání, důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá. Stěžovatel byl přitom soudem vyzván k odstranění vad podání a poučen o následcích jeho nečinnosti, proto nelze ústavní stížností napadené rozhodnutí označit jako překvapivé. Krajský soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil a poukázal na postup, který mu předcházel, proto i s poukazem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že odmítnutím žaloby bylo porušeno jeho právo zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu