Entscheidungsdetail

II.ÚS 2312/19 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.2312.19.1
Datum: 02.11.2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2312/19 ze dne 11. 2. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Petra Kovaříka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2019 č. j. 6 As 371/2018-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal vydání nálezu, jímž by bylo deklarováno, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádné soudní řízení.

2. Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. 9. 2017 č. j. KrÚ 62227/2017/ODSH/12 neakceptoval omluvu jeho právního zástupce z jednání nařízeného na den 17. 10. 2018, jednání neodročil a ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 52 A 87/2017-156. Nejvyšší správní soud považoval postup krajského soudu v tomto směru za zákonný a kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. S rozhodnutím Nejvyššího správního soudu stěžovatel nesouhlasí. Je si vědom toho, že ústavní stížnost podává po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nicméně má za to, že otázka odročení jednání z důvodu nemoci advokáta podstatně přesahuje jeho zájmy a měla by být autoritativně judikována Ústavním soudem.

3. Předtím, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem o Ústavním soudu.

4. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje prominutí zmeškání lhůty, či její prodloužení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 110/94 ze dne 16. 11. 1994, U 21/2 SbNU 255).

5. Ústavní soud ověřil, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl právnímu zástupci stěžovatele doručen do datové schránky dne 14. 5. 2019. Lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula dnem 15. 7. 2019 (pondělí); ústavní stížnost podanou dne 16. 7. 2019 je proto třeba považovat za opožděnou.

6. K návrhu stěžovatele na aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud uvádí, že použití tohoto ustanovení není v jeho případě možné. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba interpretovat s přihlédnutím ke znění jeho předchozího odstavce (§ 75 odst. 1), tedy tak, že Ústavní soud může přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva. V posuzované věci však stěžovatel procesní prostředek k ochraně svých práv čerpal, neboť podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl. Procesním postupem v řízení před správními soudy (vyčerpáním procesních prostředků k ochraně práva) stěžovatel založil přípustnost ústavní stížnosti, čímž zároveň vyloučil možnost aplikace ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto posouzením významu ústavní stížnosti a jejího přesahu nad vlastními zájmy stěžovatele nezabýval, neboť zákon o Ústavním soudu tuto výjimku připouští pouze pro případ návrhu nepřípustného, nikoliv opožděného (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 107/95 ze dne 19. 9. 1995, U 21/4 SbNU 349).

7. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2020 Milada Tomková v. r soudkyně zpravodajka