Entscheidungsdetail

I.ÚS 457/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.457.20.1
Datum: 03.10.2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 457/20 ze dne 10. 3. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Schrotta, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Všetičkova 615/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 185/2019-34 ze dne 11. 12. 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník zamítl rozhodnutím č. j. JMK 4281/2017 ze dne 10. 1. 2017 odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Bílovice nad Svitavou, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") č. j. 1643/2016/BNS/SÚ ze dne 31. 8. 2016. Předmětným rozhodnutím stavebního úřadu bylo stěžovateli nařízeno odstranit stavbu nazvanou "přístřešek" podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Podle názoru vedlejšího účastníka předmětná stavba vyžadovala územní rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení. I kdyby tomu tak nebylo, bylo by nutné nařídit odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, neboť stavba byla v rozporu s § 23 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů.

2. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka brojil stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem č. j. 62 A 39/2017-135 ze dne 28. 8. 2019 zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud uvedl, že otázkou, zda se v daném případě jednalo o jednu stavbu či dvě stavby, se již zabýval ve svém rozsudku č. j. 62 A 71/2016- 41 ze dne 1. 11. 2017, ze kterého jasně vyplývá, že stěžovatel realizoval stavbu jedinou. Uvedený závěr zjevně vyplývá z fotodokumentace přiložené k protokolu o místním šetření ze dne 24. 3. 2015. Krajský soud dále dospěl k závěru, že není pochyb, že v případě předmětného přístřešku jde o stavbu vyžadující územní rozhodnutí a stavební povolení, pročež současně v řízení o dodatečném povolení stavby nebyla stavba dodatečně povolena, mj. z důvodu, že stěžovatel nedoložil souhlas vlastníka vodovodu s prováděním stavby v ochranném pásmu vodovodního řadu. Stran otázky udělení souhlasu vlastníka vodovodu a vědomosti stěžovatele o existenci inženýrských sítí na jeho pozemku odkázal krajský soud na řízení o dodatečném povolení stavby a na jeho rozsudek ze dne 1. 11. 2017; podle krajského soudu důvody, proč dodatečné stavební povolení nebylo stěžovateli uděleno, v řízení o odstranění stavby již nepřísluší správním orgánům posuzovat.

3. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr krajského soudu, podle kterého jde v projednávaném případě o jedinou stavbu, neboť pouhé vnitřní přepažení stavby nenosnou zdí nemůže vést k hodnocení, že jde o samostatné nezávislé stavby. Podle Nejvyššího správního soudu jsou důkazní prostředky získané během místních šetření v březnu 2015 plně použitelné, neboť popis stavby a její fotodokumentace nejsou závislé na charakteru řízení, které je v dané chvíli vedeno. Ohledně procesního postupu správních orgánů Nejvyšší správní soud uvedl, že stavební úřad pochybil, neakceptoval-li bez dalšího omluvu stěžovatele z místního šetření konaného v květnu 2016; předmětné pochybení nicméně není důvodem pro zrušení přezkoumávaného správního rozhodnutí, jelikož správní orgány již v minulosti zjistily dostatečné skutečnosti ohledně stavby a jejího charakteru. Konečně podle Nejvyššího správního soudu měl stěžovatel dostatek času se k věci vyjádřit a navrhovat provedení důkazních prostředků.

4. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a navrhuje jeho zrušení; namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž tvrdí, že napadeným rozhodnutím byly porušeny čl. 4 a 90 Ústavy.

5. Stěžejní argumenty stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, závěr správních soudů, že předmětná stavba je stavbou jedinou, nevychází z řádného dokazování. Postaveny byly stavby dvě: přístřešek pro parkování zahradní techniky a bouda na nářadí (jak mělo být prokázáno řádným místním šetřením, znaleckým posudkem či minimálně odborným vyjádřením). Zadruhé, protokol o místním šetření ze dne 24. 3. 2015 byl pořízen v jiném správním řízení ještě před zahájením řízení o odstranění stavby, proto se nemohl stát zákonným podkladem k rozhodnutí o charakteru staveb. Zatřetí, stěžovatelova procesní práva byla porušena, jelikož i přesto, že požádal o posunutí termínu ústního jednání ze dne 31. 5. 2016 spojeného s ohledáním stavby a řádně svoji žádost odůvodnil, stavební úřad žádosti nevyhověl a provedl ohledání bez přítomnosti stěžovatele; ohledání stavby zpovzdálí tzv. "od plotu" tak vedlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu. Začtvrté, stěžovatel se nemohl řádně seznámit s obsahem výzvy k seznámení s podklady pro rozhodnutí ze dne 8. 6. 2016, neboť byl až do 4. 7. 2016 na služební cestě, o které byl stavební úřad informován; procesní lhůta stěžovatele pro seznámení se s podklady, učinění návrhů na doplnění dokazování či jiného návrhu byla neoprávněně zkrácena. Konečně, podle stěžovatele se správní orgány nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že nebyla zachována rovnost účastníků, jelikož stavby na sousedních pozemcích, pod kterými má být veden vodovodní řád, stojí.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.

7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Kritériem přezkumu rozhodnutí správních orgánů je hledisko dodržení ústavněprávních principů, tj. zda ve správním řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Je to právě Nejvyšší správní soud, který je povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1969/16 ze dne 30. 8. 2016).

8. K nyní projednávané ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že stěžovatel v ní předkládá stejné námitky týkající se převážně aplikace podústavního práva, jaké již uplatnil v předešlých řízeních. Ústavní soud však dospěl k závěru, že se Nejvyšší správní soud se vznesenými námitkami ústavně konformním způsobem vypořádal; není tedy dán důvod k zásahu Ústavního soudu do činnosti správních soudů.

9. Předně lze uvést, že Nejvyšší správní soud srozumitelně vysvětlil, proč v projednávané věci jde o jednu stavbu (viz body 12-14 napadeného rozsudku). Tvrdit oddělenost staveb pouze s ohledem na vnitřní přepažení stavby nenosnou zdí nelze, je-li zjevné s ohledem na konstrukci stavby, že o samostatné stavby jít nemůže. K druhé námitce stěžovatele lze uvést, že Nejvyšší správní soud dospěl ke správnému závěru, že z předmětného protokolu o místním šetření z března 2015 vyplývají popis a fotodokumentace stavby, jež nejsou závislé na charakteru řízení, které bylo v dané chvíli vedeno. Jelikož z místního šetření z května 2016 nevyplynuly žádné zásadní změny na stavbě, byl dřívější protokol způsobilý ke zjištění stavu věci v souladu s § 51 správního řádu. Zatřetí - i přesto, že stavební úřad pochybil, neakceptoval-li žádost o odložení termínu ústního jednání, nevedlo předmětné pochybení k porušení stěžovatelových procesních práv, neboť charakter stavby byl již dostatečně zjištěn v předešlých řízeních. Podobně pak stěžovatelovo právo vyjádřit se k věci a navrhnout provedení důkazů porušeno nebylo, neboť rozhodnutí stavební úřad vydal až 31. 8. 2016 (viz bod 17 napadeného rozsudku). Ohledně poslední námitky stěžovatele o porušení principu rovnosti účastníků lze uvést, že krajský soud v rozhodnutí uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení ničím nedoložil, přičemž uvedené tvrzení nemělo vliv na skutečnost, že konkrétní stavba stěžovatele být odstraněna měla (viz bod 24 rozsudku krajského soudu).

10. V nyní projednávané věci ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které jak je z výše uvedeného zřejmé, se podle Ústavního soudu vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele ústavně konformním způsobem.

11. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. března 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu