Entscheidungsdetail

I.ÚS 3655/19 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.3655.19.1
Datum: 28. 1. 2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3655/19 ze dne 28. 1. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Svobodové, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem nám. Míru 1077/3, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 329/2019-235 ze dne 26. 8. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 203/2018-212 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 9 C 266/2016-181 ze dne 26. 4. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl.

4, čl.

90, čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatelce byla rubrikovaným rozsudkem okresního soudu jakožto žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Rozsudkem krajského soudu byl prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá to, že soudní rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu mezi skutkovými a právními závěry, když obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení § 558 zákona č.

40/1964 Sb. (občanský zákoník) ohledně uznání dluhu.

Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že rozhodl v rozporu se svojí ustálenou judikaturou a navíc po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení § 243c odst.

1 občanského soudního řádu.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl.

91 odst.

1 Ústavy).

Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy.

Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva - aplikace a interpretace § 558 občanského zákoníku - obecnými soudy.

Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal.

Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl.

82 odst.

1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodl až po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení § 243c odst.

1 in fine občanského soudního řádu pak Ústavní soud uvádí, že tato lhůta, resp. celá poslední věta citovaného ustanovení byla při novelizaci občanského soudního řádu zrušena zákonem č.

296/2017 Sb. (účinnost od 30.

2017), tedy více jak dva roky před podáním ústavní stížnosti a potažmo i samotného dovolání.

Tato námitka je tedy prizmatem ústavního, resp. i podústavního práva zcela irelevantní.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu