Entscheidungsdetail

I.ÚS 349/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.349.20.1
Datum: 31. 8. 2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 349/20 ze dne 31. 8. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Rokycanova 809/1c, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě č. j. 3 KZT 88/2018-114 ze dne 25. 11. 2019 a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě č. j. 1 ZT 335/2017-171 ze dne 17. 9. 2019, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě jako účastníků řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl.

10 odst.

2, čl.

32 odst.

4, čl.

33 odst.

1, 36 odst.

1 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla stíhaná pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst.

1 písm. b), d), odst.

3 písm. b) trestního zákoníku a napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě bylo podle § 172 odst.

1 písm. e) trestního řádu její trestní stíhání zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.

Stížnost stěžovatelky proti zastavení trestního stíhání byla napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadená rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považuje za ústavně nekonformní, a to ve třech směrech: 1) ve věcné podstatě, 2) v právní podstatě a 3) v procesní sféře, kdy stěžovatelce nebyl v případě znaleckého zkoumání přibraného psychiatra povolen doprovod právní zástupkyně či jiné osoby, které by důvěřovala.

Stěžovatelka vznáší celou řadu námitek vůči postupu orgánů činných v trestním řízení; mj. uvádí, že vůči ní došlo ke zneužití psychiatrie, v průběhu znaleckého zkoumání nebyla použita žádná exaktní vědecká metoda, že byla v daném případě zneužita trestní represe a došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl.

91 odst.

1 Ústavy), a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty.

Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Pochybení tohoto charakteru v nyní posuzované věci ovšem zjištěno nebylo.

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst.

2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v obou napadených usneseních, totiž že v konkrétním případě byla nepříčetnost v době činu jako důvod pro absenci trestní odpovědnosti dostatečně prokázána a na místě byl proto postup podle § 172 odst.

1 písm. e) trestního řádu.

S uplatněnými námitkami stěžovatelky se uspokojivě vypořádala státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a Ústavní soud nemá, co by napadenému usnesení v tomto směru vytknul.

Všechny ostatní námitky i argumentaci stěžovatelky je pak v tomto kontextu nutné označit za zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a nevidí tak důvod pro jeho kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I).

S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu (výrok II).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu