Entscheidungsdetail

I.ÚS 2349/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.2349.20.1
Datum: 16. 9. 2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2349/20 ze dne 16. 9. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Vlacha, zastoupeného Mgr. Petrou Wölflovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1159/57, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 788/2020-857 ze dne 26. 5. 2020, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 697/2019-770 ze dne 13. 5. 2019 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 0 E 1169/94-700 ze dne 22. 3. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Vraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); stěžovatel rovněž namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.

2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") bylo podání stěžovatele ze dne 14. 5. 2016 podle § 254 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.), neboť ani k výzvě soudu nebyl odstraněn nedostatek tohoto podání spočívající v jeho neúplnosti, nesrozumitelnosti a neurčitosti. Podání ze dne 4. 10. 2017, doplněné podáním ze dne 11. 2. 2019, v části, kterou stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost, okresní soud rovněž odmítl (výrok II.). Z podání nebylo zřejmé, proti kterému rozhodnutí žaloba směřuje, přičemž tato vada nebyla ani k výzvě odstraněna. V části podání, ve které stěžovatel navrhl zastavit výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, okresní soud řízení zastavil podle § 254 odst. 1 ve spojení s § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.) pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. Stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV.). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením potvrdil.

3. Stěžovatel následně dne 23. 7. 2019 podal prostřednictvím své advokátky dovolání; Nejvyšší soud však usnesením č. j. 20 Cdo 2852/2019-822 ze dne 17. 9. 2019 řízení o něm zastavil z důvodu, že byť byl stěžovatel zastoupen advokátkou, zvláštní podmínka dovolacího řízení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. naplněna nebyla, neboť dovolání sepsal sám stěžovatel, přičemž jeho advokátka podání nenahradila ani nedoplnila. Ústavní soud právě uvedené usnesení Nejvyššího soudu nálezem sp. zn. I. ÚS 3767/19 ze dne 18. 2. 2020 zrušil; dospěl totiž k závěru, že jestliže stěžovatel byl v dovolacím řízení zastoupen advokátkou, nicméně podané dovolání nebylo v rozporu s § 241 odst. 4 o. s. ř. sepsáno touto advokátkou, pak měl soud prvního stupně podle § 241b odst. 2 ve spojení s § 104 odst. 2 téhož zákona učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku této podmínky řízení, zejména stěžovatele vyzvat k odstranění vytýkaného nedostatku. Nejvyšší soud následně o doplněném dovolání stěžovatele rozhodl napadeným usnesením č. j. 20 Cdo 788/2020-857 ze dne 26. 5. 2020 tak, že řízení o dovolání stěžovatele proti oprávněné 1) zastavil, jelikož oprávněná 1) [společnost s ručením omezeným] zanikla již před podáním dovolání. Dovolání stěžovatele proti oprávněnému 2) [vedlejšímu účastníkovi] Nejvyšší soud jako vadné odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že od počátku zahájení exekučního řízení u okresního soudu pod sp. zn. E 1169/94 se snaží napadnout původní exekuční titul - rozhodnutí okresního soudu č. j. 14 C 325/93-20 ze dne 17. 2. 1994. Předmětné rozhodnutí bylo podle stěžovatele vydáno na základě žaloby oprávněnou 1), která však byla podána v rozporu s občanským soudním řádem [v označení oprávněné 1) chyběly identifikační údaje]. Okresní soud tyto chybné údaje do vydaného exekučního titulu převzal, pročež na základě toho byla stěžovateli omezena práva vydaným usnesením okresního soudu č. j. E 1169/94-10 ze dne 8. 8. 1994, kterým bylo stěžovateli zakázáno disponovat s jeho nemovitým majetkem. Podanými návrhy ze dne 14. 5. 2016 a ze dne 4. 10. 2017, doplněným podáním ze dne 11. 2. 2019, se stěžovatel domáhá, aby obecné soudy projednaly jeho tvrzení v rámci nařízeného jednání, řádně svůj postup odůvodnily a aby rozhodly o neplatnosti exekučního titulu a celého exekučního řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že není schopen určit, na základě jaké pohledávky uplatňuje vedlejší účastník nárok na neexistující oprávněné 1); stěžovatel podle něj neměl s vedlejším účastníkem žádný smluvní vztah týkající se vymožení pohledávky. Konečně stěžovatel tvrdí, že usnesení krajského soudu č. j. 6 Co 2449/98-173 ze dne 17. 12. 1998, kterým krajský soud zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, nemá charakter veřejné listiny a krajský soud je nevydal v senátním složení; stěžovatel dále tvrdí, že v předmětném usnesení nebyl řádně poučen o opravném prostředku a neměl možnost vyjádřit se k osobám soudců. Za nezákonné stěžovatel označuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2700/2005 ze dne 21. 9. 2006. Jelikož se stěžovatelovou věcí nechtějí obecné soudy zabývat, bylo porušeno jeho právo hájit se před nezávislým soudem.

5. Ústavní stížnost byla podána v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh.

7. Předně je třeba uvést, že svým obsahem se stěžovatelova argumentace zcela míjí s podstatou napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel pouze poukazuje na nezákonnost exekučního titulu a jiných soudních rozhodnutí, která byla v exekučním řízení v jeho věci vydána, nicméně neuvádí žádnou konkrétní argumentaci týkající se napadeného usnesení Nejvyššího soudu; stížnost tedy postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny a Úmluvy - jakoukoliv kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci (byť je stěžovatel zastoupen advokátkou).

8. K samotnému napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak lze uvést pouze následující: Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl zčásti proto, že oprávněná 1) [společnost s ručením omezeným] zanikla již před podáním dovolání. Ústavní soud ověřil údaje uvedené v napadeném usnesení a zjistil, že jsou správné (dovolání stěžovatelky bylo doručeno dne 23. 7. 2019 a oprávněná 1) - TONSTAV s.r.o. v likvidaci, spisová značka C 5798, vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích - byla vymazána z obchodního rejstříku dne 28. 11. 2017). S ohledem na právě uvedené je nutné dospět k závěru, že postup Nejvyššího soudu (tj. zastavení řízení podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení - způsobilosti být účastníkem řízení) byl v souladu se zákonem i s ústavněprávními požadavky. Stěžovatel ostatně v tomto smyslu opak ani netvrdí.

9. Stran části dovolání směřující proti vedlejšímu účastníkovi, kterou Nejvyšší soud odmítl jako vadnou z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, lze pak uvést následující: Právo na přístup k soudu není absolutní; může podléhat určitým omezením, která vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž garantuje právo domáhat se svého práva u soudu způsobem, jehož podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Zákonodárce v § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovil srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, pročež není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud podané dovolání odmítne [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Byť stěžovatel žádným způsobem závěr Nejvyššího soudu ohledně vady dovolání v ústavní stížnosti nerozporoval, vyžádal si Ústavní soud od Nejvyššího soudu kopii původního dovolání i jeho následného doplnění, které advokátka stěžovatele Nejvyššímu soudu zaslala dne 7. 5. 2020 v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3767/19 . Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutné hodnocení Nejvyššího soudu ohledně vady dovolání považovat za opodstatněné, neboť advokátka stěžovatele se v předmětném dovolání předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. žádným způsobem nezabývala; předložená argumentace se (obdobně jako v nyní projednávané ústavní stížnosti) týkala pouze neplatnosti původního exekučního titulu a nezákonnosti vedeného exekučního řízení. Pouze v tomto smyslu advokátka rozporovala judikaturu Nejvyššího soudu, nicméně konkrétní argumentaci rozporující napadené usnesení krajského soudu ani tvrdící splnění předpokladů přípustnosti dovolání neobsahovalo. V tomto ohledu lze tedy uzavřít, že rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části z ústavněprávního hlediska obstojí.

10. Pro hodnocení části ústavní stížnosti směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu je určující, že Nejvyšší soud dovolání odmítl jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 o Ústavním soudu, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva. S ohledem na § 75 odst. 1 je tedy nutno považovat ústavní stížnost stěžovatele v části mířící proti usnesením okresního soudu a krajského soudu za nepřípustnou (shodně viz bod 61 stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu