Entscheidungsdetail

I.ÚS 2124/20 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.2124.20.1
Datum: 13. 8. 2020
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2124/20 ze dne 13. 8. 2020

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3806/2019-120 ze dne 29. 4. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 467/2017-61 ze dne 5. 2. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 69/2016-37 ze dne 25. 7. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o zaplacení 144 375 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 41 C 222/2009.

2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále takto označován) jej rozsudkem (rovněž napadeným) jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné.

3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterého se obecné soudy dopustily excesivním posouzením věci, neboť délku řízení hodnotily nesprávně a rozporně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13, a další ve stížnosti jmenovaná rozhodnutí, citovaná z uvedeného rozsudku); stěžovateli bylo odepřeno ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho podíl na délce procesu byl minimální a stát by se v souladu s relevantní judikaturou neměl zbavovat odpovědnosti za nepřiměřenou délku soudního řízení odkazy na chování stěžovatele. Není ani možné vytýkat mu absenci postupu podle § 174a či § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a nepřisoudit tak významu průtahového řízení pro stěžovatele jako jednomu z kritérií posouzení vzniku nároku na odškodnění odpovídající váhu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

5. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 téhož článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upraví podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy.

6. Samotné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení existence případně vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06]. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se posouzení konkrétního případu zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [např. svévolná interpretace, tj. argumentace nepodložená přesvědčivým a konzistentním racionálním odůvodněním - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), či judikatura citovaná v bodě 10 usnesení sp. zn. II. ÚS 1110/20 ze dne 29. 4. 2020]. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, nebo s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.

7. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů a dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě zmíněným požadavkům dostály. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a výkladem podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy provedly potřebné důkazy (tj. důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod sp. zn. 41 C 222/2009), správně zjistily skutkový stav věci a aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a související judikaturu, včetně základních tezí stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, na něž se stěžovatel také odkazuje.

8. Ústavní soud s ohledem na své již výše předestřené postavení v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry obecných soudů zpochybňovat. Nalézací i odvolací soud při zohlednění skutkových okolností věci podrobně a přesvědčivě vyložily, proč žalobu stěžovatele zamítly (srov. s. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu, s. 4-6 rozsudku odvolacího soudu). Rovněž Nejvyšší soud vyhodnotil posouzení odvolacího soudu jako souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí (s. 2 napadeného usnesení). Právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci (podobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3721/19 ze dne 3. 12. 2019).

9. Cituje-li stěžovatel obecná východiska posuzování přiměřenosti délky soudního řízení z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1023/11 ze dne 19. 10. 2011 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), Ústavní soud k tomu uvádí, že napadená rozhodnutí s nimi nejsou v rozporu, podobně jako v případě citovaném z daného usnesení, kterým Ústavní soud rovněž odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Vytýká-li stěžovatel vadné posouzení několika rozhodných momentů (chování stěžovatele, přerušení řízení, posouzení kritéria významu věci podle nevyužití § 174a zákona o soudech a soudcích), pak přehlíží, že jde o dílčí (a nikoli jediné) aspekty, které obecné soudy zohlednily spolu s několika dalšími (např. plynulost a koncentrovanost průběhu soudního řízení, složitost věci a nejasnost podání stěžovatele, provázanost na probíhající správní řízení, význam věci pro stěžovatele z hlediska předmětu řízení apod.).

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2020 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu