Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3259/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.3259.18.1
Datum: 26. 3. 2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3259/18 ze dne 26. 3. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AUTO POKORNÝ, s. r. o., se sídlem Okružní 872/25a, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. 6 Afs 129/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018 č. j. 31 Af 18/2017-54, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 12. 2016 č. j. 52346/16/5200-11431-711360 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192253/15/3003-52523-705200, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí.

Současně navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů finanční správy.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1, čl.

11 odst.

1 a 5, čl.

26 odst.

1, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

95 odst.

1 Ústavy, jakož i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob, který byl následně aprobován správními soudy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatelky dne 26.

2013 daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010.

Správce daně zaměřil svou pozornost na vykázané výdaje za plnění přijatá ve zdaňovacím období od společnosti Studio F H Design spol. s r.o.

Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala skutečné provedení služeb, které jí fakturovala společnost Studio F H Design spol. s r.o., tedy reklamu na billboardech v hodnotě 500 000 Kč, a tuto položku tudíž nebylo možné zahrnout do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst.

1 zákona č.

586/1992 Sb., o daních z příjmu (dále jen "zákon o daních z příjmu").

Z výdajů na reklamní kampaň vysílanou na rádiu Petrov uznal správce daně stěžovatelce výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši 1 245 867 Kč, které odpovídají ceně tržně obvyklé za reklamní kampaně vysílané rádiem Petrov, a nikoliv ve výši deklarované stěžovatelkou v daňovém přiznání, tedy v částce 1 950 792 Kč.

Správce daně dodatečným platebním výměrem doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2010 ve výši 228 950 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 45 790 Kč.

Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství zamítlo.

V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními soudy, a to od jejich samotného počátku.

Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud rozhodovaly nestranně, s uvedenými námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č.

280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád").

Krajský soud i Nejvyšší správní soud se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu právnických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt.

Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází.

Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu § 24 odst.

1 zákona o daních z příjmů, resp. že tyto výdaje neodpovídají ceně obvyklé, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.

Nejvyšší správní soud zastává jasný a konzistentní názor jak k otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j.

7 Afs 148/2006-88 nebo 5 Afs 40/2005-72), tak i k otázce úpravy základu daně poplatníka v případě odlišností mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou sjednanou v běžných obchodních vztazích (srov. např. rozsudky č. j.

1 Afs 35/2007-108, 8 Afs 72/2007-65 nebo 8 Afs 80/2007-105).

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud vyřešil dané otázky v souladu s citovanou judikaturou, přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel.

Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn.

Pl.

ÚS 38/95 ).

Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst.

5 daňového řádu.

Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní.

Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 29/05 ).

Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu.

Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení sp. zn.

III.

ÚS 365/04 ).

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.

Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení čl.

11 odst.

1 a 5 a čl.

26 odst.

1 Listiny stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací.

Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.

Nález Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 39/01 , na který odkazuje stěžovatelka v souvislosti s namítaným porušením práva na podnikání, na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká uplatňování produkčních kvót cukru a nikoli výběru daní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019 JUDr.

Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu