Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1961/19 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.1961.19.1
Datum: 07.08.2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1961/19 ze dne 8. 7. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. května 2019, č. j. 58 Co 42/2019-1622, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení a 1. nezletilého V. V. a 2. G. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.

Odůvodnění

Rozsudkem ze dne 28. listopadu 2018, č. j.

0 P 254/2017-1527, 20 P a Nc 164/2018, Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") především zamítl návrh stěžovatele (otce) na změnu péče, na stanovení výživného pro nezletilého syna a návrh na zákaz styku nezletilého s matkou (výrok I), změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilým a vyslovil jeho předběžnou vykonatelnost (výroky II a III) a uložil rodičům nezletilého povinnosti spjaté s realizací styku (výroky IV a V).

K odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud"), a to tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I v částech zamítajících návrhy na změnu péče o nezletilého a zákaz jeho styku s matkou (druhé vedlejší účastnice) potvrdil (výrok I) a část téhož výroku ohledně výživného pro nezletilého změnil tak, že výživné, stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017, č. j.

27 Nc 30/2006-1437, částkou 3000 Kč, počínaje dnem 23. září 2017 zvýšil na 5000 Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 23. září 2017 do 30. dubna 2019 ve výši 38 533 Kč uložil stěžovateli zaplatit do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II).

Rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., IV. a V. změnil odvolací soud tak, že se styk otce s nezletilým nestanoví, čímž změnil i výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. srpna 2017, č. j.

27 Nc 30/2006-1437, (výrok III).

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval podaným odvoláním, ale provedl prvostupňové řízení o úpravě výživného, aniž toto řízení řádně zahájil podle § 13 odst.

2 zákona č.

292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.").

Otec (stěžovatel) tak nemohl na tento postup soudu nijak reagovat, a to až do vyhlášení a doručení napadeného rozsudku; odvolací soud nerespektoval právo na veřejné projednání věci s možností vyjádřit se, a tím byl vyloučen soudní přezkum zákonnosti.

Soud odvolací vystupoval jako soud nalézací a stěžovateli tak byl upřen opravný prostředek.

Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, vyžádal si u odvolacího soudu protokol z jednání ze dne 9.

2019, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat v další instanci rozhodnutí obecných soudů, čehož se stěžovatel domáhá.

Jeho ústavní stížnost je výlučně vyjádřením nesouhlasu s výsledkem řízení ve věci péče soudu o nezletilého syna stěžovatele (o určení výživného) a postrádá jakýkoli ústavní rozměr.

Odvolací soud provedl dne 9.

2019 jednání, k němuž řádně obeslal účastníky řízení (jejich zástupce), v jejich přítomnosti doplnil dokazování a dal jim prostor pro uplatnění procesních i hmotněprávních argumentů.

Postup odvolacího soudu nebyl tedy překvapivý či nepředvídatelný, jak uvádí stěžovatel ve své stížnosti.

Stěžovatel dostal prostor, aby uplatnil svá procesní práva a výsledkem bylo napadené rozhodnutí, s nímž se stěžovatel nemůže smířit, což však není důvodem pro jeho zrušení.

Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi výsledek řízení podle jeho představ, ale projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo.

Odvolací soud vydal napadené rozhodnutí v rámci řádně vedeného řízení, podrobně je odůvodnil, jak mu zákon ukládá, a vysvětlil přesvědčivě jeho důvody.

V řízení před obecnými soudy nebylo porušeno žádné procesní právo stěžovatele, natož některé z ústavních práv, které stěžovatel zmiňuje ve své stížnosti.

Ústavní soud nenašel žádný důvod, pro který by měl v rozhodovací činnosti odvolacího soudu zasahovat; proto podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel spojil s ústavní stížností také návrh na odklad vykonatelnosti.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti týkající se opatrovnických věcí vyřizuje Ústavní soud vždy přednostně, rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele bez prodlení, a nebylo tak nutno rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně.

Ani tento akcesorický návrh Ústavní soud neshledal důvodným, jak patrno z osudu ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2019 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu