Entscheidungsdetail

III.ÚS 526/19 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:3.US.526.19.1
Datum: 14. 5. 2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 526/19 ze dne 14. 5. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Společenství vlastníků XX, zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017-471, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lukáše Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017-471 v řízení o zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 3. 2016 č. j. 14 Cmo 140/2013-414 ve výroku V. v části, v níž vrchní soud potvrdil část výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 9. 2012 č. j. 76 Cm 54/2010-269, ve znění rozsudku městského soudu ze dne 7. 1. 2013 č. j. 76 Cm 54/2010-367, kterou městský soud zamítl návrh na zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 7. 8. 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu ve výrocích blíže specifikovaného (dále jen "předmětný dům"), a ve výrocích VII. a VIII. o nákladech řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci). Nejvyšší soud dále zrušil rozsudek městského soudu ze dne 6. 9. 2012 č. j. 76 Cm 54/2010-269, v části výroku II., jímž městský soud zamítl návrh na zrušení rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 7. 8. 2009 o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí předmětného domu, a ve výroku III., V. a ve výroku I. doplňujícího rozsudku městského soudu ze dne 7. 1. 2013 č. j. 76 Cm 54/2010-367 ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi řízení. V uvedeném rozsahu vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že je v rozporu s právem na soudní ochranu i některými stěžovatelem citovanými rozhodnutími Ústavního soudu [např. nález ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 (N 49/36 SbNU 525) nebo usnesení ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 1501/07 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Poukazuje na to, že vedlejší účastník řízení se nedomáhal zrušení usnesení shromáždění vlastníků ze dne 7. 8. 2009 o rozúčtování nákladů a stanovení výše záloh z důvodu, že nebylo přijato 100% hlasů všech jednotek, nýbrž požadoval zrušení z důvodu, že na shromáždění předložil jiný návrh (z jeho pohledu spravedlivější) a jeho návrh nebyl přijat.

4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě shledal, že tomu tak není.

5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08 , usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 , usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 ).

7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly k dovolání vedlejšího účastníka řízení rozsudky vrchního soudu a městského soudu ve vedlejším účastníkem řízení napadeném rozsahu zrušeny a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.

8. S ohledem na to, že věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.

10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 14. května 2019 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj