Entscheidungsdetail

II.ÚS 2496/19 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2019:2.US.2496.19.1

Datum

14. 8. 2019

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2496/19 ze dne 14. 8. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti Brenntag CR s. r. o., se sídlem Mezi úvozy 1850/1, Praha 9, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 4147/2018-334, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

2 odst.

2, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20.

3.

2018 č. j.

36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18.

5.

2018 č. j.

36 Co 303/2017-254, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v České Lípě dále jen ("okresní soud") rozsudkem ze dne 1.

6.

2017 č. j.

51 C 119/2014-157 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se po Jaroslavu Jirkovi (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 748 424,14 Kč s příslušenstvím.

Předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou stěžovatelce včasným nepodáním návrhu na konkurs na majetek dlužníka podle příslušných ustanovení zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.

3.

1998, byly podle okresního soudu splněny, avšak žalobou uplatněný nárok byl promlčen; okresní soud odvíjel počátek objektivní promlčecí lhůty od okamžiku zahájení konkursního řízení na majetek dlužníka (v poměrech dané věci od 13.

3.

2003).

K odvolání stěžovatelky krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku včetně příslušenství.

Krajský soud neshledal žalobou uplatněný nárok promlčeným, neboť dle jeho posouzení mohla promlčecí doba (subjektivní i objektivní) začít běžet až po nabytí právní moci usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy (tedy od 13.

1.

2012).

Dovolání žalovaného Nejvyšší soud připustil pro řešení otázky (ne)promlčení žalobou uplatněné pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud vymezil relevantní závěry k odpovědnosti osob uvedených v § 3 odst.

2 zákona o konkursu a vyrovnání, posouzení skutečné škody věřitelů v konkursním řízení, povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, okamžiku vzniku škody a určení její výše a k běhu objektivní a subjektivní promlčecí lhůty, jak plynou z jeho dosavadní judikatury.

Nejvyšší soud uvedl, že jeho závěry formulované při výkladu § 3 zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31.

12.

2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově srovnatelných úprav podle § 68a téhož zákona (ve znění účinném do 31.

3.

1998) a podle § 4a téhož zákona (ve znění účinném od 1.

4.

1998 do 30.

4.

2000) a pro účely dané věci na nich nemá důvod cokoli měnit.

Dle jeho posouzení ke dni podání žaloby objektivní i subjektivní lhůta marně uplynula.

K poukazům stěžovatelky (ve vyjádření k dovolání) na závěry judikátů Nejvyššího soudu jí označených, uvedl, že je považuje dílem za nesprávně vyložené, dílem nepřípadné.

K poukazům stěžovatelky (ve vyjádření k dovolání) na závěry judikátů Nejvyššího soudu jí označených, uvedl, že je považuje dílem za nesprávně vyložené, dílem nepřípadné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu a výsledků dosavadního řízení připomněla vývoj právního posouzení okamžiku vzniku škody a běhu promlčecí lhůty v dosavadní soudní judikatuře a právní nauce, Nejvyššímu soudu vytkla, že opakovaně vybočil z rámce vlastní dlouhodobě ustálené judikatury, aniž by dodržel postup zakotvený v § 20 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a tím, že k okamžiku vzniku škody ve svých rozhodnutích zaujal dvě vzájemně neslučitelné argumentace, vnesl do rozhodovací praxe odvolacích soudů značnou nejistotu.

Stěžovatelka též namítla subjektivní nepřípustnost dovolání s poukazem na dohodu o úhradě dluhu, kterou uzavřela se žalovaným a ve které se zavázal, že dovolání proti rozsudku krajského soudu nepodá.

Pokud tak přesto učinil, ve svém důsledku porušil povinnosti vyplývající z § 3 odst.

2 písm. d) a § 6 odst.

1 občanského zákoníku, a proto mu neměla být ze strany Nejvyššího soudu poskytnuta právní ochrana.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst.

1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 ze dne 30.

11.

1995, N 78/4 SbNU 243).

Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity.

Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl.

4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

3.

2004, N 34/32 SbNU 321, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 125/06 ze dne 30.

3.

2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1829/08 ze dne 20.

8.

2008, usnesení sp. zn.

IV.

IV.

ÚS 3256/10 ze dne 4.

1.

2011, usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ze dne 16.

2.

2011, usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 624/16 ze dne 29.

2.

2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 256/11 ).

Podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Napadený rozsudek tak není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva.

Již proto nelze považovat rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

3.

2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn.

IV.

ÚS 158/04 ze dne 4.

4.

2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2019 Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka