Entscheidungsdetail

II.ÚS 2392/19 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.2392.19.1
Datum: 14. 8. 2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2392/19 ze dne 14. 8. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASO UZENINY PÍSEK, a. s., se sídlem Praha 4, Novodvorská 1010/14, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 25. 6. 2019, č. j. 6 C 50/2018-120, za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 23. 7. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnující rovněž princip rovnosti účastníků řízení. Dále jím byl údajně porušen princip právní jistoty, zákazu libovůle při výkonu soudní moci a zásada hospodárného vedení soudního řízení.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se podává, že okresní soud zamítl nyní napadaným rozhodnutím návrh stěžovatelky na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 86/2003. Stěžovatelka se žalobou po žalovaném M. Moškvanovi domáhá zaplacení částky 25.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na základě neplatné dohody o narovnání uzavřené mezi stěžovatelkou a T. Linhartem, za nějž měl jednat jako zmocněnec právě žalovaný, jehož zájmy však - jak dovodil ve svém pozdějším rozhodnutí Nejvyšší soud - byly rozporné se zájmy zastoupeného. Na základě zmíněné neplatné dohody o narovnání přitom ale stěžovatelka zaplatila k rukám žalovaného uvedenou částku z titulu dluhu vůči T. Linhartovi. V rámci tohoto řízení, vedeného před okresním soudem, stěžovatelka učinila návrh na jeho přerušení, a to do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod shora uvedenou spisovou značkou, když v tomto jiném řízení T. Linhart vymáhá vůči stěžovatelce svou pohledávku a v tomto řízení je rovněž jako předběžná řešena otázka platnosti výše zmíněné dohody o narovnání, resp. otázka důsledků neplatné plné moci z důvodu rozporu zájmech mezi žalovaným a Tomášem Linhartem. Okresní soud nicméně k přerušení řízení nepřistoupil pro nesplnění nezbytných podmínek. Nejeví se totiž obtížným učinit patřičná skutková zjištění a je hospodárnější tuto otázku vyřešit v řízení, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Není podle okresního soudu jisté, kdy se opětovně bude předmětnou otázkou soud znovu zabývat, neboť ve věci nyní bude rozhodovat Nejvyšší soud, a to o případném vrácení soudního poplatku.

3. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.

5. Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné situace již např. v usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."

6. Ústavní soud pak ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 , ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1925/18 ).

7. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je totiž rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu přitom nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17 ). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemění ani přesvědčení stěžovatelky (srov. druhý odstavec shora na straně 4 ústavní stížnosti), že okresní soud si nebude schopen z důvodu obtížnosti otázku důsledků neplatnosti plné moci posoudit sám.

8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť otázka souběhu dvou řízení, v nichž se posuzují vzájemně související právní otázky, respektive otázka přípustnosti ústavní stížnosti za takové situace, již byla rozhodnutími Ústavního soudu, jak citovány shora, vyřešena a sama o sobě tak není schopna založit přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2019 Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj