Entscheidungsdetail

I.ÚS 3177/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.3177.18.1
Datum: 22. 1. 2019
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3177/18 ze dne 22. 1. 2019

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem Národní obrany 758/23, 160 00 Praha 6 - Bubeneč, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 212/2017-160 ze dne 2. 11. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1952/2018-192 ze dne 4. 7. 2018, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, konkrétně pouze části výroku I., kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení vyživovací povinnosti k jeho dceři, stanovené rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21.

10.

1997, č. j.

11 C 194/97-15, počínaje dnem 1.

2016 do budoucna.

Zrušení zbývající části výroku I., kterým bylo jeho žalobě vyhověno, jakož i ostatních výroků citovaného rozsudku stěžovatel nenavrhuje.

Dále se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost (výrok I.) a zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit žalované náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 10 300 Kč (výrok II.).

Stěžovatel tvrdí, že nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti jeho rozhodnutí mu vznikla majetková újma, která by mu jinak nevznikla, byl-li by řádně poučen.

Napadenými rozhodnutími tak měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná zejména čl.

10 odst.

1 a 2, čl.

11 odst.

1, čl.

32 odst.

4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 79 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele - ať již v podobě libovolné či svévolné interpretace a aplikace relevantních právních předpisů, nebo v důsledku nedostatečného odůvodnění - ze strany obecných soudů zjištěno nebylo.

Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům krajského soudu - a to včetně náležitého odůvodnění, jež odpovídá zásadám vyplývajícím z čl.

36 odst.

1 Listiny - ústavněprávních výhrad.

Pokud se týká námitek ohledně usnesení Nejvyššího soudu a nesprávného poučení odvolacího (krajského) soudu, je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani samotné dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení § 238 odst.

1 písm. c) o. s. ř.].

Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 3247/07 ze dne 8.

2008, z recentní doby např. usnesení sp. zn.

ÚS 3600/18 ze dne 11.

12.

2018), že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst.

2 či § 238 odst.

1 písm. c) o. s. ř.].

Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví.

Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.

Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl.

35 odst.

3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č.

52036/09 ze dne 20.

2011].

Pro Ústavní soud je samozřejmě zarážející ta skutečnost, že krajský soud poučil stěžovatele o možnosti podat ve věci dovolání, ačkoliv se jedná o rozhodnutí ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští a jedná se tak o ex lege nepřípustné dovolání [§ 238 odst.

1 písm. a) o. s. ř.].

Toto zjevné nedopatření na straně odvolacího soudu je však pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zástupci dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem a lze tedy na ní jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu