Entscheidungsdetail

IV.ÚS 4115/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.4115.17.1
Datum: 13. 2. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 4115/17 ze dne 13. 2. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Jaroslava Plecháčka, b) Lenky Plecháčkové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 4174/2017-278, rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 4. 2017, č. j. 27 Co 2/2017-244, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016, č. j. 6 C 36/2015-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a dále vedlejšího účastníka Gustava Dlouhého, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vedlejšího účastníka (žalobce) obdarovala dne 27.

10.

1994 jeho matka nemovitostmi - pozemkem parc. č.

X1 (zastavěná plocha a nádvoří) s obytnou budovou č. p.

X2 o výměře 2218 m2, pozemkem parc. č.

X3 (zahrada) o výměře 59 m2, pozemkem parc. č.

X4 (zahrada) o výměře 6031 m2 a pozemkem parc. č.

X5 (vodní plocha) o výměře 1204 m2, které se nacházejí v katastrálním území Platěnice, obec M. a zapsané na LV č.

X6 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice.

Spolu s darovanými pozemky začal vedlejší účastník na základě domnělého právního titulu (výše uvedené darovací smlouvy) po dobu více než dvaceti let užívat také sporný pozemek parcelní č.

X7 (zahrada) o výměře 223 m2 v katastrálním území Platěnice, obec M., zapsaný na LV č.

X8 (dále jen "pozemek"), který měla pravděpodobně předtím jeho matka od roku 1977 v nájmu.

Pozemek vedlejší účastník dvakrát ročně udržoval sečením trávy a tvrdil, že vydržel jeho vlastnické právo podle § 134 odst.

1 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.").

Pozemek byl oplocený (torzo plotu) a podle vedlejšího účastníka navazoval funkčně na darované pozemky.

S ohledem na skutečnost, že vlastník pozemku zapsaný v katastru nemovitostí (obec M.) prodal dne 9.

2015 pozemek stěžovatelům za kupní cenu 5 190 Kč, podal vedlejší účastník proti obci M. žalobu o určení, že je vlastníkem pozemku.

Vzhledem k prodeji pozemku vstoupili do řízení namísto žalované obce stěžovatelé podle § 107a o. s. ř., kteří v průběhu řízení před obecnými soudy tvrdili, že od obce M. zakoupili sporný pozemek v dobré víře ohledně jejího vlastnického práva zapsaného v katastru nemovitostí.

Stěžovatelé namítali, že o tvrzeném vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nic nevěděli.

Okresní soud v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 1.

10.

2016, č. j.

6 C 36/2015-152, žalobu vedlejšího účastníka o určení, že je vlastníkem sporného pozemku s odůvodněním, že vedlejší účastník předmětný pozemek nevydržel podle § 134 o. z., neboť existovaly důvodné pochybnosti o oprávněnosti jeho držby, jelikož matka vedlejšího účastníka sporný pozemek do darovací smlouvy nezahrnula, ačkoliv všechny své pozemky ano.

Vedlejší účastník ani matka navíc neplatili u sporného pozemku daň z nemovitosti a pozemek užívali jen zřídka, přitom ho nedostatečně udržovali, což vedlo v průběhu času k jeho výraznému zhoršení.

Podle nalézacího soudu měl sporný pozemek (zahrada) své vlastní funkční určení a nebyl v tomto směru pro vedlejšího účastníka významný.

Dále dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatelé byli při uzavření kupní smlouvy vedeni svou dobrou vírou v zápis vlastnického práva obce M. v katastru nemovitostí; na základě zásady materiální publicity veřejného seznamu byli nadáni objektivní dobrou vírou v nabytí vlastnického práva platným a závazným právním jednáním.

Soud prvního stupně uvedl, že vedlejší účastník nebyl dostatečně aktivní při včasné ochraně tvrzeného vydrženého vlastnického práva (vigilantibus iura scripta sunt), a proto určil, že vlastníkem sporného pozemku jsou dobrověrní stěžovatelé, neboť v řízení nebyla jejich zlá víra prokázána.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 26.

2017, č. j.

27 Co 2/2017-244, určil vlastníkem sporného pozemku vedlejšího účastníka (žalobce) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek odůvodnil tím, že k oprávněné držbě není potřeba žádný právní titul, ale je nezbytné, aby byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, což mělo být v nyní souzené věci splněno, neboť vedlejšímu účastníkovi svědčil omluvitelný omyl spočívající v tom, že držený pozemek měl vzhledem k jeho ostatním pozemkům zanedbatelnou výměru a navíc torzo oplocení všech pozemků na sebe navazovalo.

Vedlejším účastníkem držené pozemky tak utvářely ohraničený celek.

Odvolací soud přitom přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelé v době uzavření kupní smlouvy žili v blízkosti sporného pozemku přibližně dvacet pět let a museli být dobře obeznámeni s místními poměry.

Stěžovatelům proto muselo být zřejmé, že existují závažné pochybnosti o souladu skutečného právního stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

Stěžovatelé si podle odvolacího soudu nepočínali dostatečně opatrně, a proto se o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem nedozvěděli; před uzavřením kupní smlouvy měli správně kontaktovat vedlejšího účastníka, který by jim sdělil, že si na sporný pozemek činí nárok.

Stěžovatelé tak nebyli v dobré víře a pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu v jejich případě nenastaly.

Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 10.

10.

2017, č. j.

22 Cdo 4174/2017-278, protože napadené závěry odvolacího soudy byly podle něj vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Odvolací soud věc řádně posoudil, neboť v souladu s judikaturou zkoumal okolnosti faktického stavu předmětného pozemku, přihlédl v poměrech konkrétní věci též k zásadní skutečnosti, že stěžovatelé dobře znali místní poměry, přesto nevěnovali dostatečnou pozornost ruinám oplocení navazujícím na oplocení pozemků vedlejšího účastníka a nekontaktovali jej, ačkoliv to bylo možné v poměrech dané věci požadovat.

Dovolací soud proto uzavřel, že závěr odvolacího soudu o tom, že dobrá víra stěžovatelů byla vyvrácena, nebyl zjevně nepřiměřený.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelé brání ústavní stížností, navrhují jejich zrušení a namítají porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnického práva podle článku 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelé spatřují porušení uvedeného ústavního práva v tom, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu ke spornému pozemku.

Stěžovatelé tvrdí, že kupní smlouvu uzavřeli v dobré víře a nabyli tak k pozemku vlastnické právo, kterému měla být poskytnuta ochrana, neboť neměli povědomí o vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem ani tomu nic nenasvědčovalo; zdůraznili, že vycházeli při uzavření kupní smlouvy ze správnosti zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí.

Dovolávají se přitom závěrů vyjádřených v nálezech ze dne 10.

12.

2015, sp. zn.

III.

ÚS 663/15 , ze dne 19.

2016, sp. zn.

III.

ÚS 705/16 a ze dne 19.

2016, sp. zn.

IV.

ÚS 405/16 .

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem.

Stížnost rovněž není nepřípustná podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu - je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti podle čl.

83 Ústavy, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavně chráněné právo stěžovatelů na ochranu jejich vlastnictví nebylo v nyní souzené věci zjevně porušeno.

Obecné soudy jednoznačně v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vlastníkem sporného pozemku je vedlejší účastník, který vlastnické právo vydržel; naopak stěžovatelé nebyli v dobré víře ohledně správnosti zápisu vlastnického práva obce v katastru nemovitostí.

Soudy dostatečně zvážily obě proti sobě stojící práva, vycházely přitom z rozhodné judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 17.

2014, sp. zn.

ÚS 2219/12 ) a neupřely svévolně ochranu dobré víry stěžovatelů - dostatečně zvážily, zda jsou splněny předpoklady pro její ochranu.

Soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily, že tomu tak není, neboť stěžovatelé nejednali v dobré víře - v tom nelze shledávat porušení ústavně chráněného práva.

Obecné soudy vzaly v úvahu veškeré podstatné okolnosti věci a své závěry náležitě vysvětlily.

Stěžovatelé nebyli v dobré víře, protože v blízkosti sporného pozemku žili více než dvacet pět let, věděli, že sporný pozemek je společně s dalšími pozemky vedlejšího účastníka oplocený a vedlejším účastníkem užívaný.

S ohledem na tato zjištění nelze než potvrdit, že bylo povinností stěžovatelů před uzavřením kupní smlouvy obrátit se na vedlejšího účastníka a ověřit, jaký je skutečný právní stav předmětu koupě.

Jestliže stěžovatelé kupní smlouvu za těchto podmínek uzavřeli pouze v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, jde tato skutečnost k jejich tíží a nelze v dané situaci přiznat pozitivní účinky materiální publicity veřejného seznamu.

Stěžovatelé navrhli Ústavnímu soudu, aby jim přiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání tohoto práva.

Navíc náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu § 62 odst.

3 téhož zákona.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. února 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu