Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2744/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.2744.18.1
Datum: 25. 10. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2744/18 ze dne 25. 10. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Lucie Bejčkové, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 32 Cdo 1298/2018-150, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 17 Co 262/2016-90, a Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2016, č. j. 44 C 466/2011-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově jako účastníků řízení a korporace ESSOX s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 231/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Žalovaná (dále jen "stěžovatelka") se u Okresního soudu v Chomutově domáhala určení, že doručení písemností ve věci vedené pod sp. zn.

44 C 466/2011 bylo neúčinné.

Podle stěžovatelky neuvedla žalobkyně (dále jen "vedlejší účastnice") v žalobě její doručovací adresu, ačkoliv jí byla známa z řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn.

10 Nc 12237/2009-68.

Okresní soud usnesením ze dne 23.

2016, č. j.

44 C 466/2011-70, návrh stěžovatelky zamítl; uvedl, že vedlejší účastnice v žalobě označila stěžovatelku adresou bydliště XX, a dále uvedla její další známou adresu - XY, která je podle informačního systému evidence obyvatel adresou trvalého pobytu stěžovatelky.

Okresní soud odkázal na § 46b písm. a) o. s. ř., podle kterého soud doručuje písemnosti na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, nesdělil-li účastník řízení jinou doručovací adresu.

V souladu se zákonem tedy bylo stěžovatelce doručováno na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.

12.

2016, č. j.

17 Co 262/2016-90, potvrdil usnesení okresního soudu; odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval správně, doručoval-li na adresu uvedenou v informačním systému evidence obyvatel, neboť stěžovatelka soudu nesdělila jinou adresu pro doručování.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 16.

2018, č. j.

32 Cdo 1298/2018-150, stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou vznesené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a nalézací i odvolací soud se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Proti usnesením obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 11.

2018, doplněnou dne 29.

2018, a navrhuje jejich zrušení.

Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka zejména opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudy; namítá, že okresnímu soudu byly známy celkem tři adresy, které stěžovatelka sdělila v jiném řízení sp. zn.

10 Nc 12237/2009 a na které se soud mohl pokusit písemnosti doručit.

Okresní soud však vybral jednu ze tří adres, o které bezpečně věděl, že na ní stěžovatelku nikdy nezastihne, a jeho postup byl v rozporu s § 46b o. s. ř.

Odvolací soud následně nesprávně potvrdil usnesení nalézacího soudu a Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, která na stěžovatelčinu věc nedopadá.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.

Podle čl.

83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný.

Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) nebo se zásadou rovnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Postup v soudním řízení, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů.

Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily.

Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů vykazovaly znaky libovůle.

To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal; obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem.

Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k předloženým právním otázkám, které již byly řešeny v judikatuře.

Stěžovatelčina argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích řádně odůvodněny, a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním.

V posuzované věci je podstatné, že stěžovatelka měla v informačním systému evidence obyvatel uvedenou adresu, na kterou jí okresní soud doručoval v souladu s § 46b písm. a) o. s. ř. veškeré písemnosti, neboť v tomto konkrétním řízení sp. zn.

44 C 466/2011 neuvedla žádnou jinou adresu pro doručování.

Je odpovědností stěžovatelky, aby měla v centrální evidenci uvedenou adresu trvalého pobytu, na které bude řádně písemností přebírat (aby byl ve vztahu k adrese pobytu stěžovatelky) sjednocen stav evidenční a faktický), popř. aby soudu sdělila jinou doručovací adresu.

Naopak není zásadně povinností obecných soudů doručovat na jiné adresy, než na ty, které vyplývají z informačního systému evidence obyvatel nebo ze sdělení samotných účastníků v konkrétním řízení.

Má-li stěžovatelka evidovanou adresu trvalého pobytu na tzv. ohlašovně a zároveň se fakticky zdržuje jinde, chová se procesně nezodpovědně a podstupuje riziko, že jí může být doručováno fikcí - v tom však nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných práv.

S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu