Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1676/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.1676.18.1
Datum: 31. 8. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1676/18 ze dne 31. 8. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018, č. j. 6 Tdo 16/2018-30, Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. 13 To 283/2017-352, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. března 2017, č. j. 3 T 214/2015-331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným spácháním zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.

1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let, a k trestu zákazu činnosti - zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu na pět let.

Poškozená byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze citovaným usnesením zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením jeho dovolání odmítl.

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byl uznán vinným pro nepodání daňových přiznání a nezaplacení daně, ačkoliv jeho společnost měla zdanitelné příjmy a on k tomu byl správcem daně i vyzván.

Podle stěžovatele však není uvedené jednání trestným činem a soudem zjištěná škoda (daň ve výši 2 330 730 Kč) byla určena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatel již v odvolání uvedl, že trestný čin je spáchán jen tehdy, je-li daň úmyslně snížena nebo zcela zapřena, ne však, není-li přiznána a uhrazena - k tomu odkazuje na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn.

8 Tdo 790/2005 a 5 Tdo 1671/2011-30, i Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 722/01 .

Trestní správo má sloužit jako ultima ratio, zejména v situaci má-li správce daně nástroje k vymáhání daně; odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a rozsudek posoudil jako správný.

V dovolání stěžovatel navíc namítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

8 Tdo 1049/2014 a 5 Tdo 1335/2014 nesprávný výpočet škody.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudy provedeným výkladem trestního zákoníku byl zkrácen v právech zakotvených v čl.

36 odst.

1 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy České republiky) není dalším stupněm obecných soudů a neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se zabývá jen tehdy, jsou-li současně porušena i základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Právní věta stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn.

ÚS 722/01 zní: "[u]stanovení § 148 odst.

1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně a jiné povinné platby.

Zkrácením daně není její neodvedení, byla-li správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti.

Zkrácením daně také není pouhé nezaplacení daně včas, nebyla-li co do výše daň zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného" (obdobně i Nejvyšší soud ve sp. zn.

5 Tdo 749/2014).

S ohledem na uvedenou judikaturu nalézací soud v rozsudku sice omezeně připustil důvodnost výkladu stěžovatele, správně však dovodil, že úmyslné nepodání daňového přiznání vyvinění vylučuje - ve spojení s potřebou správce daně zjistit výši (neodvedené) platby, kterou není možné bez součinnosti s daňovým poplatníkem určit přesně, pak dochází i ke zkreslení výše daňové povinnosti, a to právě v důsledku úmyslného jednání pachatele tohoto trestného činu.

Podle důvodové zprávy k ustanovení § 240 trestního zákona chrání toto ustanovení zájem státu na řádném vyměření a odvedení daní a poplatků.

Stěžovatelem předestřený výklad, zužující tuto ochranu jen na ponížení či zatajení a vyvinění v případě "prostého" nezaplacení, proto nelze akceptovat.

V tomto směru jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, dostatečná a Ústavní soud na ně jako na věcně správná bez dalšího odkazuje.

Obecné soudy svým postupem nezkrátily stěžovatele v právu na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny).

Stanoví-li jen zákon, jaké jednání je trestným činem (čl.

39 Listiny), nezakládá jiný (nesprávný) výklad zákonného ustanovení důvodnost ústavní stížnosti, a není ani projevem porušení tohoto zaručeného práva.

Soudy v řízení postupovaly v souladu s právními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily; proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31.

2018 Jan Musil v. r. předseda senátu