Entscheidungsdetail

II.ÚS 200/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:2.US.200.18.1
Datum: 17. 4. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 658/15, Liberec 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 287/2016-156 ze dne 11. 9. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva zaručeného čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, Okresní stavební bytové družstvo Česká Lípa žalovalo stěžovatelku a jejího manžela na zaplacení 18 920 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo docházet užíváním garáže bez právního důvodu v období od 1.

2012 do 31.

10.

2013.

Okresní soud v České Lípě žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí co do částky 17 072 Kč potvrdil, ve zbytku žalobu zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu odvolacího soudu, který zpochybnil stěžejní důkaz provedený prvostupňovým soudem (znalecký posudek k určení průměrného nájemného) a obstaral si bez návrhu stran jiný znalecký posudek ze spisu téhož soudu sp. zn.

83 Co 60/2017 (v jehož řízení byla řešena totožná otázka, pouze jiné časové období).

Pro stěžovatelku byl údajně takový postup překvapivý a nemohla na něj adekvátně reagovat.

Dále stěžovatelka zpochybňuje i samotné provedení dokazování, jelikož krajský soud nový znalecký posudek nečetl celý, nýbrž se spokojil s přečtením jen některých pasáží.

Konečně stěžovatelka brojí i proti obsahu znaleckého posudku.

Znalecký ústav údajně nezohlednil havarijní stav garáže (ten stěžovatelka prokazovala dalšími důkazy, které však měl odvolací soud za irelevantní) a navíc byl vypracován pro jiné časové období (od 1.

10.

2009 do 30.

2011).

Podle stěžovatelky je přitom nepochybné, že cena nájemného v průběhu let klesala, přičemž rozdíly v jednotlivých měsících představují až desítky korun.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ty se posuzovaným případem řádně zabývaly, k zjištění skutkového stavu si obstaraly dostatečné množství důkazů a řádně se vypořádaly s námitkami, které stěžovatelka v řízení uplatnila.

Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že odvolací soud zpochybnil původní znalecký posudek, pomíjí, že tak učinil k jejím námitkám, které spolu s prvním žalovaným proti posudku uplatnila v odvolání.

Použití jiného znaleckého posudku pak šlo stěžovatelce k dobru, neboť na jeho základě došlo k i částečnému zamítnutí žaloby.

Na postupu odvolacího soudu proto Ústavní soud neshledává ani nic překvapivého, zvláště pak pokud posudek vypracovaný znaleckým ústavem byl převzat z jiného řízení mezi totožnými účastníky.

Stěžovatelka tedy musela být s tímto znaleckým posudkem obeznámena a mohla na něj reagovat, což také činila, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud s argumentací žalovaných proti posudku vypořádává.

Pokud jde o námitku, že odvolací soud posudek nepřečetl celý, není z ní zřejmé, jak konkrétně mělo tímto postupem dojít k porušení stěžovatelčiných základních práv.

Stran zjištění výše průměrného nájemného Ústavní soud odkazuje na již uvedené, tedy že zjišťování skutkového stavu náleží obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, který může v tomto směru korigovat skutečně pouze zjevné excesy, které v dané věci neshledal.

Nelze se zejména ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že odvolací soud nepodrobil nový znalecký posudek "základnímu zkoumání", neboť "dogmaticky věřil" v jeho správnost.

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je naopak zřejmé, že se posudkem zabýval dostatečně, což koneckonců do jisté míry dosvědčuje i to, že k provedení tohoto důkazu přistoupil proto, že předchozí posudek považoval za neadekvátní.

Odvolací soud pak dostatečně reagoval i na námitky týkající se odlišného časového období, pro které byl posudek vypracován, jakož i na námitky, že předmětná garáž byla ve špatném stavu, což mělo snižovat její cenu.

Ústavní soud je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti v České republice (čl.

83 Ústavy České republiky), není jeho úkolem řešit, zda průměrné nájemné řadové garáže v daném čase a místě činilo soudem zjištěných 780 Kč, nebo zda tato částka byla ve skutečnosti "o několik desítek korun" (jak stěžovatelka argumentuje s ohledem na odlišné časové období) menší.

Jak už bylo řečeno, odvolací soud se všemi těmito otázkami zabýval, a ochraně stěžovatelčiných práv tak bylo učiněno za dost.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje také na svou ustálenou judikaturu stran přezkumu bagatelních věcí, dle které při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů.

Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní.

Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl.

83 Ústavy).

Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 4253/16 ze dne 13.

12.

2017 či sp. zn.

ÚS 3310/17 ze dne 28.

11.

2017).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018 ́ Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu