Entscheidungsdetail

I.ÚS 640/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.640.18.1
Datum: 15. 8. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 640/18 ze dne 15. 8. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Prof. MUDr. Drahoslavy Pešta Kohl, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 64/2017-33 ze dne 4. 1. 2018 a o návrhu na zrušení § 73 odst. 2 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na respektování rodinného a soukromého života dle čl.

8 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu jména dle čl.

10 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i navazující právo na ochranu před zásahy státní moci do výkonu práva na rodinný a soukromý život dle čl.

8 odst.

2 Úmluvy a čl.

10 odst.

2 Listiny.

Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j.

MHMP 1052335/2016, sp. zn.

S-MHMP 352126/2016 ZIO ze dne 13.

2016 Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik č. j.

ÚMČP1 11866/2016 ze dne 21.

2016, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky o povolení změny příjmení z dosud užívaného "Pešta Kohl" na příjmení "Altenburg Kohl" podle § 72 odst.

1, 2 a § 73 odst.

1, 2 a 4 zákona č.

301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o matrikách").

Oba správní orgány shodně konstatovaly, že nebyly splněny zákonné podmínky pro změnu příjmení, neboť by v tomto konkrétním případě měla změna dopad i na příjmení manžela stěžovatelky.

Ten sice se změnou příjmení stěžovatelky souhlasil, avšak požadoval zachování svého příjmení v nezměněné podobě, což není dle § 73 odst.

2 zákona o matrikách možné.

Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy brojila stěžovatelka žalobou, jež Městský soud v Praze rozsudkem č. j.

11 A 112/2016-53 ze dne 14.

2017 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j.

7 As 64/2017-33 ze dne 4.

2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud.

V ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že správní orgány, potažmo správní soudy měly při posuzování její žádosti upřednostnit výše zmíněná ustanovení Úmluvy a Listiny, jakož i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, před doslovným zněním zákona o matrikách.

Dle jejího názoru je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné, aby zákon u manželů, kteří se dohodli na užívání společného příjmení, neumožňoval následnou změnu příjmení jednoho z manželů, pokud s tím druhý manžel vysloví souhlas.

Stěžovatelka označila v tomto ohledu za neudržitelné závěry Nejvyššího správního soudu, že do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života bylo ze strany správních orgánů zasaženo jen v nezbytné míře a v souladu se zákonem a že na její případ nedopadají rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burghartz proti Švýcarsku ze dne 22.

1994 č.

16213/90 a ve věci Daróczy proti Maďarsku ze dne 1.

2008 č.

44378/05.

Společně se zrušením rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu i derogaci § 73 odst.

2 zákona o matrikách s odůvodněním, že citované ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a jeho aplikace měla za následek porušení jejích ústavně zaručených práv.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i přiloženého listinného materiálu, načež shledal, že stížnostní návrh není opodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní.

Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl.

Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy podrobně vypořádaly.

Nejvyšší správní soud (a před ním i Městský soud v Praze) stěžovatelkou zpochybňovaný výklad zákona o matrikách přezkoumal, věnujíce pozornost i otázce, zda postup správních orgánů nevedl k porušení čl.

10 Listiny a čl.

8 Úmluvy, přičemž logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč tomu tak nebylo.

Jelikož jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je jakkoliv přehodnocovat.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala.

Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení § 73 odst.

2 zákona o matrikách, jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§ 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu