Entscheidungsdetail

I.ÚS 358/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.358.18.1
Datum: 29. 5. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 358/18 ze dne 29. 5. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Dragicy Pištěkové, zastoupené Mgr. Petrem Kazderou, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 159/10, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017 č. j. 20 Ad 62/2015-149 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 7 Ads 334/2017-26, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou a následně doplněnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí.

Tvrdí, že uvedenými rozsudky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl.

30 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K tomu mělo dojít v důsledku toho, že správní soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným a adekvátním způsobem nevypořádaly se zamítnutím důkazních návrhů stěžovatelky v řízení o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení podle zákona č.

111/2016 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon o hmotné nouzi").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1.

2015 č. j.

MPSV-UM/22932/15/9S-MSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Ostravě ze dne 1.

2015 č. j.

352148/2015/OOI, jímž byla stěžovatelce od února 2015 přiznána výplata doplatku na bydlení ve výši 3 154 Kč měsíčně.

Dále se stěžovatelka správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29.

2015 č. j.

MPSV-UM/19837/15/9S-MSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Ostravě ze dne 12.

2015 č. j.

264883/2015/OOI, jímž byl stěžovatelce snížen doplatek na bydlení z 3 154 Kč na 3 112 Kč měsíčně, a to ode dne 1.

2015.

Rozsudkem ze dne 31.

2016 č. j.

20 Ad 62/2015-86 Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatelky zamítl.

Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu opětovně zamítl.

Podle krajského soudu žalobou napadená i jim předcházející rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy.

Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v rozhodném období bydlela ve dvoulůžkovém pokoji na ubytovně v O., přičemž tento pokoj s ní užívaly další osoby.

Bylo proto podle něj nutno aplikovat při výpočtu doplatku na bydlení i § 8 odst.

3 zákona o hmotné nouzi.

Krajský soud dále provedl přepočet výpočtu doplatku na bydlení a shledal, že správní orgány při jeho výpočtu nepochybily.

Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle § 110 odst.

1 s. ř. s. zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních.

A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, které se s ní patřičným způsobem vypořádaly.

Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva.

Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.

Ústavní soud uvádí, že právo na pomoc v hmotné nouzi zakotvené v čl.

30 odst.

2 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je jedním z práv, jichž se lze v souladu s čl.

41 odst.

1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl.

4 odst.

4 Listiny, jenž garantuje minimální standard daného práva (srov. např. nálezy sp. zn.

Pl.

ÚS 2/08 nebo Pl.

ÚS 31/09 , které též cituje Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí).

Tímto zákonem je v daném případě zákon o pomoci v hmotné nouzi.

Konkrétní nárok na pomoc v hmotné nouzi nelze dovozovat přímo z citovaného ustanovení Listiny bez zohlednění podmínek, které pro jeho uplatnění stanoví zákon.

Ústavní soud ověřil, že správní orgány i oba soudy posoudily žádost stěžovatelky v souladu se zákonem o hmotné nouzi.

Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé.

Ústavní soud též ověřil, že správní soudy dostatečně odůvodnily, proč nepovažovaly za nutné provádět další dokazování stran užívání předmětného pokoje dalšími osobami.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení podle zákona o hmotné nouzi, jakož i skutečnosti, že stěžovatelka v průběhu řízení nezpochybňovala, že bydlela na ubytovně ve dvoulůžkovém pokoji s další osobou, se kterou netvořila okruh společně posuzovaných osob.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám.

Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory správních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018 JUDr.

Tomáš Lichovník předseda senátu