Entscheidungsdetail

I.ÚS 2787/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.2787.18.1
Datum: 13. 11. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2787/18 ze dne 13. 11. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jakuba Svobody, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 1608/2017-213 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017 č. j. 30 Co 429/2016-194, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů.

Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1 a 3 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku postupu Městského soudu v Praze, který mu nepřiznal finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

82/1998 Sb."), jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 149 753 Kč s příslušenstvím jako náhrady nákladů nutné obhajoby (ve výši 49 753 Kč) a jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 100 000 Kč).

Tato újma měla být stěžovateli způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn.

3 T 45/2014, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22.

2016 č. j.

25 C 8/2016-150, ve znění usnesení ze dne 24.

2016 č. j.

25 C 8/2016-168, zastavil řízení co do zaplacení částky 34 143 Kč (výrok I), vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit úrok z prodlení z částky 34 143 Kč (výrok II), dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastník zaplatil stěžovateli částku 115 610 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku II (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 6 534 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

Odvolací soud přitom vzal na zřetel, že vedlejší účastník stěžovateli v rámci mimosoudního vyrovnání uhradil částku 34 143 Kč jakožto náhradu účelně vynaložených nákladů obhajoby a současně poskytl stěžovateli zadostiučinění ve formě omluvy za postup orgánů činných v trestním řízení.

Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost podle § 243c odst.

1 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví.

Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ).

Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č.

82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 3377/12 nebo

I. ÚS 215/12

). Pokud jde o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zákonných kritérií, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak soud zhodnotil tu kterou okolnost, respektive s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Ústavnímu soudu tedy v takových případech přísluší toliko posoudit, zda soud při hodnocení odpovědnosti státu a při případném stanovování výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákonných ustanovení a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Odvolací soud své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, když vyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně. Zohlednil přitom, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu náleží tehdy, pokud nelze újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.). V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být odůvodněna. Odvolací soud dospěl k závěru, že újma způsobená nezákonným trestním stíháním stěžovatele byla adekvátně odčiněna již dobrovolnou a v přiměřené lhůtě poskytnutou písemnou omluvou vedlejšího účastníka, která byla poskytnuta vedle náhrady účelně vynaložených nákladů obhajoby ve výši 34 143 Kč. Zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti takto vzniklé újmy. Stěžovatel žádné konkrétní negativní dopady nezákonného trestního stíhání netvrdil a neprokazoval. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a

IV. ÚS 3416/14

). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018 JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu