Entscheidungsdetail

I.ÚS 2427/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.2427.17.1
Datum: 02.06.2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2427/17 ze dne 6. 2. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Drlíka a 2) Mgr. Ivany Drlíkové, zastoupeni JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. 7 C 52/2005-241 ze dne 22. 5. 2014, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 287/2014-291 ze dne 12. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 968/2017-334 ze dne 29. 5. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl.

36 odst.

1, 2, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelů, jejímž prostřednictvím se domáhali po žalovaných Ing.

Milanu Kopcovi a Lence Kopcové zaplacení částky 155 000 Kč s příslušenstvím.

Jednalo se o část zálohy na kupní cenu nemovitostí, kterou stěžovatelé vyplatili žalovaným v rámci smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 2.

2004 a která jim poté, co zanikly právní účinky předmětné smlouvy, nebyla vrácena.

Okresní soud Brno - venkov napadeným rozsudkem č. j.

7 C 52/2005-241 ze dne 22.

2014 podané žalobě částečně vyhověl, když žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 118 170 Kč s příslušenstvím (výrok I.).

Ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť shledal důvodným nárok žalovaných na náhradu škody dle § 420 zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.

12.

2013, která jim vznikla v důsledku toho, že stěžovatelé zmařili uzavření kupní smlouvy v určené lhůtě.

Ve výroku III. nalézací soud pak rozhodl o tom, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným.

Ačkoliv stěžovatelé byli v řízení z větší části procesně úspěšní, nalézací soud v tomto případě dovodil, že byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.").

Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení spatřoval v okolnostech předcházejících spornému řízení, maje za to, stěžovatelé se vůči žalovaným zachovali způsobem, který se neshoduje s odpovědným a solidním přístupem při sjednávání smlouvy.

Soud jmenovitě přihlédl k tomu, že stěžovatelé s žalovanými dne 2.

2004 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přestože již v té době museli alespoň tušit, že nebude jednoduché, vzhledem ke ztrátě zaměstnání stěžovatele, získat úvěr na úhradu kupní ceny prodávaných nemovitostí.

V řízení navíc netvrdili a neprokazovali, že by vyvinuli nějakou snahu o jeho získání, aby tak mohli dostát povinnostem vyplývajícím pro ně z uzavřené smlouvy.

Namísto toho několik dní po uzavření smlouvy od této neplatně odstoupili.

Daný krok učinili poté, kdy o prodeji nemovitostí jednali téměř dva měsíce a v této souvislosti uzavřeli s žalovanými postupně několik smluv.

Jelikož tak stěžovatelé svým neodpovědným chováním dostali žalované do nelehké situace, která se projevila i majetkovými škodami, nepovažoval soud prvního stupně za spravedlivé přiznat jim náhradu nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně rozsudkem č. j.

16 Co 287/2014-291 ze dne 12.

10.

2016 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež žádné z procesních stran nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé posléze dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j.

28 Cdo 968/2017-334 ze dne 29.

2017 odmítl s odůvodněním, že neobsahuje všechny náležitosti podle § 241a odst.

2 o. s. ř.

Pouhá polemika stěžovatelů s postupem soudu aplikujícím ustanovení § 150 o. s. ř. zákonem stanovená kritéria podle dovolacího soudu nesplňuje.

V části, v níž dovolání směřovalo proti zamítnutí žaloby ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud pak toto vyhodnotil jako objektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. § 238 odst.

1 písm. d) o. s. ř.].

S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelé neztotožnili.

V ústavní stížnosti tvrdili, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaným svědčí právo na náhradu škody dle § 420 odst.

1 občanského zákoníku, je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Stěžovatelé dále vyjádřili přesvědčení, že právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů nemůže být řešeno obecnými soudy v rozporu s platnou právní úpravou, čímž míní ustanovení § 142 odst.

1 o. s. ř., v rozporu s principem právní jistoty a zásadami právního státu.

Podle stěžovatelů nesprávná aplikace podústavního práva v dané věci odporuje principům spravedlnosti.

Obecné soudy svá rozhodnutí navíc řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s jejich námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.

Tímto svým postupem založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a také jejich protiústavnost.

Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkali, že se zabýval toliko formální dostatečností podaného dovolání, aniž by vzal "na zřetel okolnosti individuálního případu".

Stěžovatelé trvali na tom, že v dovolání konkrétně vymezili, v čem se odvolací soud odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což dovolací soud zcela pominul.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl.

91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ.

Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 224/98 ze dne 8.

1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě projednávané ústavní stížnosti naplněny nebyly.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi podrobně posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.

Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Pokud stěžovatelé zastávají v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejich základních práv.

Z ústavněprávního hlediska plně obstojí rovněž rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech prvostupňového řízení.

Jak si Ústavní soud ověřil, toto se zakládá na pečlivém uvážení všech okolností předmětného případu a nevybočuje ze standardního výkladu a aplikace § 150 o. s. ř., resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat.

Výrok o nákladech řízení nalézací soud - stejně jako posléze soud odvolací - neopomněl též řádně a logicky odůvodnit.

Ústavní soud nesdílí konečně ani výhrady stěžovatelů vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 2888/12 ze dne 13.

2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Zbývá uzavřít, že stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv neprokázali.

Ústavní soud proto podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Dlužno dodat, že za jiných okolností by ve vztahu k výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j.

7 C 52/2005-241 ze dne 22.

2014 a příslušné části potvrzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně č. j.

16 Co 287/2014-291 ze dne 12.

10.

2016 byl Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost dle § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako ze zákona nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti těmto rozhodnutím, nelze totiž považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv dle ustanovení § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Jelikož se však stěžovatelé řídili nepřesným poučením krajského soudu, Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i shora zmiňované části rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu