Entscheidungsdetail

I.ÚS 2298/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.2298.18.1
Datum: 27. 12. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2298/18 ze dne 27. 12. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelů Marie Handschinové a spolku "HABEAS CORPUS", se sídlem Ocelková 643/20, Praha 9, IČ: 70108102, zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 8 C 286/2017-52 ze dne 18. 1. 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 99/2018-82 ze dne 5. 4. 2018 a na ochranu před jiným zásahem orgánu veřejné moci spočívajícím v nedoručení zmiňovaných usnesení obecných soudů, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 3.

2018, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení č. j.

8 C 286/2017-52 ze dne 18.

2018, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nepřipustil zastoupení v řízení žalované Marie Handschinové (dále jen "stěžovatelka") obecným zmocněncem, spolkem "HABEAS CORPUS" (dále jen "stěžovatel"), jakož i usnesení Městského soudu v Praze č. j.

11 Co 99/2018-82 ze dne 5.

2018, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání stěžovatelky potvrzeno.

Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení čl.

96 odst.

1 Ústavy České republiky, čl.

36 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 odst.

1, čl.

13 a čl.

14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále čl.

2 odst.

3 písm. a), písm. b), čl.

14 a čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatelé současně brojí proti postupu obecných soudů, resp. jejich nečinnosti spočívající v tom, že tyto dosud řádně nedoručily napadená rozhodnutí stěžovateli jakožto obecnému zmocněnci stěžovatelky.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 ze dne 13.

2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci (srov. čl.

4 Ústavy České republiky).

V nyní předložené věci pozornosti Ústavního soudu přitom neuniklo, že ústavní stížnost směřuje, mimo jiné, proti rozhodnutí odvolacího soudu, které lze napadnout dovoláním.

Jak Ústavní soud souběžně zjistil [z veřejně přístupných zdrojů (http://infosoud.justice.cz) a dotazem u Nejvyššího soudu], stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek uplatnila.

Řízení o dovolání, které podala proti usnesení Městského soudu v Praze č. j.

11 Co 99/2018-82 ze dne 5.

2018, je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn.

26 Cdo 4083/2018, přičemž dosud nebylo skončeno.

Ze shora řečeného tak vyplývá, že v projednávané věci není naplněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelům právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Jinými slovy, stížnostní návrh je ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j.

8 C 286/2017-52 ze dne 18.

2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j.

11 Co 99/2018-82 ze dne 5.

2018 nepřípustný.

K témuž závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež směřovala vůči tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v nedoručení napadených rozhodnutí.

Stanovení okruhu osob, jimž měla být napadená rozhodnutí doručována, je totiž přímo závislé na vyřešení otázky, jež je aktuálně předmětem dovolacího řízení, a to zda měl stěžovatel v řízení před obecnými soudy postavení obecného zmocněnce stěžovatelky.

Vzhledem k tomu, že výsledek dovolacího řízení není možno v tuto chvíli předjímat, resp. pokud by tak Ústavní soud učinil, nepřípustně by zasahoval do kompetence Nejvyššího soudu, je nutno uzavřít, že ani v tomto ohledu nebyly doposud vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytoval.

Za dané situace Ústavní soud proto stížnostní návrh odmítl dle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. prosince 2018 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj