Entscheidungsdetail

I.ÚS 1653/18 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.1653.18.1
Datum: 21. 8. 2018
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1653/18 ze dne 21. 8. 2018

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Offroadpark HOLD, s.r.o., se sídlem U Lužického semináře 114, Praha 1, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 7 As 56/2018-12, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.

2018 č. j.

33 A 48/2017-22, ve znění opravného usnesení ze dne 8.

2018 č. j.

33 A 48/2017-42.

Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu kasačního soudu, který odmítl její kasační stížnost pro opožděnost.

Je přesvědčena, že lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet teprve právní mocí opravného rozhodnutí.

Domnívá se, že při výkladu předmětných ustanovení měl Nejvyšší správní soud analogicky vycházet z ustanovení § 164, § 167 a § 204 odst.

1 o. s. ř.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 4.

2017 č. j.

JMK 127407/2017, sp. zn.

S-JMK 101996/2017/OD/VW.

Vzhledem k tomu, že k žalobě nebyla připojena plná moc, vyzval krajský soud zástupce stěžovatelky usnesením k jejímu doložení.

Této výzvě nebylo ve lhůtě vyhověno.

Usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky dne 10.

2018.

Mezitím dne 9.

2018 dodal zástupce stěžovatelky plnou moc k jejímu zastupování.

Podáním ze dne 2.

2018 požádala stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce o opravu usnesení krajského soudu, které krajský soud částečně vyhověl a výše citovaným opravným usnesením provedl některé opravy v záhlaví usnesení o odmítnutí žaloby.

Opravné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno do datové schránky dne 8.

2018.

Dne 19.

2018 podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud podle § 46 odst.

1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl, protože byla podána opožděně.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl.

91 odst.

1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci; jeho úkol spočívá "toliko" v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace přísluší ostatním soudům.

O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Jde o situace, kdy soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ).

Ústavněprávní požadavek představuje též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné takové pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

Stěžovatelka se dovolává porušení čl.

6 Úmluvy, jež každému zaručuje právo domáhat se svého práva, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Toto právo však stěžovatelce upřeno nebylo, neboť se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení před krajským soudem a proti jeho rozhodnutí měla k dispozici kasační stížnost, kterou však podala opožděně.

Pozdním podáním kasační stížnosti se stěžovatelka zbavila možnosti, aby se Nejvyšší správní soud jejími námitkami zabýval.

Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího správního soudu a shledal, že jeho závěr o opožděnosti stěžovatelčiny kasační stížnosti je důsledkem aplikace příslušné zákonné úpravy, tj. zejména ustanovení § 54 odst.

4 ve spojení s § 106 odst.

2 s. ř. s. a je ústavně konformní.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud vycházel ze své dřívější judikatury (srov. usnesení č. j.

3 Ads 12/2011-79 nebo rozsudek č. j.

4 Ans 3/2006-123), která počítá se začátkem běhu nové lhůty pro podání kasační stížnosti pouze ve vztahu k opravnému usnesení, kterým došlo k opravě výroku rozhodnutí a nikoli pouze jeho záhlaví, jako tomu bylo v posuzované věci.

V daném případě byly podmínky zakotvené v citovaných ustanoveních podústavního práva splněny a Nejvyššímu správnímu soudu proto nelze - z pohledu ústavní konformity jeho rozhodnutí - vytýkat, že kasační stížnost odmítl.

Relevantní není ani poukaz stěžovatelky na občanský soudní řád a na komentáře k tomuto procesnímu předpisu.

Nejvyšší správní soud poskytuje ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným soudním řádem správním.

Občanský soudní řád, jako procesní předpis pro civilní soudy, na postup správních soudů aplikovat nelze, a to ani za využití analogie.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry kasačního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2018 JUDr.

Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu