Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2932/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2932.17.1
Datum: 19. 12. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2932/17 ze dne 19. 12. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. et Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 2599/2017-83, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 28 Co 408/2016-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl rozsudkem ze dne 21.

2016, č. j.

19 C 307/2015-35, žalobu stěžovatele o náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 218 042 Kč, které se domáhal podle zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 15.

2017, č. j.

28 Co 408/2016-68; dospěl k závěru, že stěžovateli nemohla vzniknout nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení ani nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jelikož v jeho věci nebylo žádné rozhodnutí zrušeno.

Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 28.

2017, č. j.

30 Cdo 2599/2017-83 - pro vady, které stěžovatel neodstranil podle § 243c odst.

1 o. s. ř., neboť nevymezil žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, od jejíhož řešení se měl dovolací soud odchýlit (§ 237 o. s. ř.).

Stěžovatel v dovolání uvedl pouze, že požaduje, aby: "dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací".

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl.

11 odst.

1 a na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatel tvrzení o porušení svých ústavních práv nepodpořil žádnou relevantní ústavně právní argumentací; veškeré uplatněné námitky se týkají rozkazního řízení, o jehož ústavnosti již dříve Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 14.

10.

2014, sp. zn.

II.

ÚS 2955/14 .

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem.

Stížnost je však částečně nepřípustná podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu a částečně zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) téhož zákona.

V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval - stěžovatel podal vadné dovolání.

Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.

Jedním z jejích projevů, a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti, je skutečnost, že Ústavní soud svoji přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným - po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz např. nález ze dne 28.

2010, sp. zn.

IV.

ÚS 170/08 ).

Stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může obrátit na Ústavní soud (viz nález ze dne 2.

10.

2008, sp. zn.

III.

ÚS 2111/07 ).

V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání, čímž tuto podmínku nesplnil.

Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné podle § 243c odst.

1 o. s. ř.

Stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání; nevyložil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst.

2 o. s. ř.).

Stěžovatel měl povinnost uvést posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem tvrzená nesprávnost právního posouzení spočívá (§ 241a odst.

3), nic takového však neučinil a formuloval pouze obecné, a tedy vadné námitky.

Stěžovatel nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož, bylo jeho dovolání (mimořádný opravný prostředek) správně odmítnuto pro vady jako neprojednatelné.

V takovém rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat žádný zásah do ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná - k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.

11.

2017, sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

45/16.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle § 75 odst.

1 ve spojení s § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu