Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2852/16 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2852.16.1
Datum: 15. 2. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2852/16 ze dne 15. 2. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Mgr. Ivana Langera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016, sp. zn. 3 Nt 1721/2015 a č. j. 3 Nt 1722/2015-279, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst.

3, v čl.

7, 12, v čl.

26 odst.

1, 36 odst.

1, 37 odst.

3 a 38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením sp. zn.

3 Nt 1721/2015 Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst.

9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem dvou listin zajištěných při prohlídce jiných prostor - bankovní schránky stěžovatele.

Usnesením č. j.

3 Nt 1722/2015-279 Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst.

9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem zachyceným na mobilních telefonech, nosičích dat a písemnostech; současně zamítl návrh ve vztahu k druhé, v usnesení vyjmenované skupině mobilních telefonů, nosičů dat a písemností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, v čem spatřuje pochybení krajského soudu.

Za nesprávný považuje výklad, že listiny zajištěné při prohlídce, u nichž zástupce České advokátní komory neudělil souhlas k vydání, může soud vydat orgánům činným v trestním řízení, i když podléhají povinné mlčenlivosti, pokud se váží k trestné činnosti.

Podle stěžovatele je tím prolomeno zákonné vymezení (§ 85b odst.

9 trestního řádu) spočívající v tom, že soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotyčný advokát povinen zachovávat mlčenlivost.

Uvedenou mez je možno prolomit pouze v případě, kdy se advokát nachází v postavení obviněného anebo se účelově za povinnou mlčenlivost schovává ve snaze krýt protiprávní jednání.

V projednávaném případě soud vytvořil nový institut "podezřelého advokáta", a dále dospěl k závěru, že listina, která sice podléhá povinné mlčenlivosti, ale vztahuje se k projednávané trestné činnosti, není povinností mlčenlivosti chráněna, a proto ji lze vydat orgánům činným v trestním řízení.

Krajský soud v Ostravě měl dále pochybit tím, že se nezabýval faktickým přesahem domovních prohlídek nad limity projednávané trestní věci; provedení domovní prohlídky u osoby, která není trestně stíhána, je vždy zásadním zásahem do jejích práv.

Stěžovatel rovněž brojí proti faktu, že krajský soud provedl "selekci podle hesel", přičemž řada jich má velký rozsah a některé z nich neměly být v původním návrhu vůbec uvedeny.

Návrh pak nebyl podle stěžovatele dostatečně odůvodněn, orgány činné v trestním řízení mohly sledovat i jiné cíle, než pouze ty, k nimž se vztahuje trestní řízení.

Stěžovatel se dále podrobně zabývá vztahem řízení podle ustanovení § 85b trestního řádu a podle ustanovení § 332 a násl. zákona č.

292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), která upravují tutéž problematiku.

Stěžovatel má za to, že podrobnější je úprava v hlavě IV. dílu 4. z. ř. s. nazvané "Řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin", která je současně lex posteriori ve vztahu k trestnímu řádu.

Pokud tedy soud nepostupoval podle této právní normy, šlo o postup diskriminující dotčené osoby.

Důsledkem toho bylo omezení možností stěžovatele navrhovat potřebné důkazy, prezentovat rozhodné skutečnosti, a to i za situace, kdy některé listiny a elektronické nosiče aktivně nepoužíval a nepamatoval si tedy, co vše obsahují.

Stěžovatel rovněž poukázal na svoji námitku nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě s ohledem na nepřezkoumatelnost volby Okresního soudu v Ostravě pro účely vydání příkazů k domovním prohlídkám.

K tomu odkázal na nález sp. zn.

Pl.

ÚS 4/14 Sb. a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) je Ústavní soud povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat.

Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele, což však neshledal.

V prostorách, které stěžovatel využívá k výkonu advokacie, byly provedeny prohlídky, při nichž byly zajištěny listiny (nosiče informací).

Přítomný zástupce České advokátní komory nedal souhlas k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení s obsahem těchto listin a nosičů seznámily; následně byl ke Krajskému soudu v Ostravě předložen návrh, aby nesouhlas byl nahrazen rozhodnutím soudu.

Stěžovatel soudu vytýká, že orgánům činným v trestním řízení zpřístupnil informace, které podléhaly povinnosti mlčenlivosti advokáta, protože se vztahovaly k trestné činnosti, aniž by však byl i sám trestně stíhán.

Podle ustanovení § 85b odstavce 9 trestního řádu platí, že "...soudce návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne." Obdobně podle ustanovení § 339 odst.

1 z. ř. s., platí, že "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu; v opačném případě návrh zamítne." Je tedy věcí soudu, aby prověřil, zda listiny, k nimž představitel České advokátní komory neudělil orgánům činným v trestním řízení souhlas seznámit se s nimi, skutečně obsahují či neobsahují skutečnosti, které podléhají povinnosti mlčenlivosti advokáta.

Podle čl.

90 Ústavy České republiky jsou to soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu práv.

Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. sp. zn.

II.

ÚS 3858/15 ), a i stěžovatel tuto informaci podle ústavní stížnosti sdílí, není možné "...akceptovat, aby odhalování a stíhání ... trestné činnosti bylo znemožněno odkazem na advokátní tajemství.

Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a za splnění dalších podmínek mu poskytl ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn.

II.

ÚS 2894/08 ze dne 28.

2009, N 191/54 SbNU 361), zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti.

Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ‚procesní' hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn.

II.

ÚS 889/10 ze dne 25.

11.

2010, N 237/59 SbNU 405)." Je proto úkolem soudu vymezit a prověřit rozsah mlčenlivosti, která je definována v ustanovení § 21 odst.

1 zákona č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ("Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb.").

Jde-li tedy o informace, které by za jistých okolností mohly podléhat povinnosti mlčenlivosti, ale advokát se o nich nedozvěděl při poskytování právních služeb, není je možno automaticky podřadit pod informace chráněné mlčenlivostí.

Takový výklad podporuje i stěžovatelem zmíněná úprava v ustanovení § 339 odst.

1 z. ř. s., podle které "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu...".

Krajský soud v Ostravě po seznámení s dotčenými listinami dopěl k závěru, že neoprávněné získávání informací z jiných trestních řízení, vydávání instrukcí k získávání takových informací a k případnému ovlivňování trestních řízení, nelze označit za poskytování právních služeb.

Proti stěžovateli sice nebylo zahájeno trestní řízení, v době konání domovních prohlídek a prověřování obsahu zajištěných dokumentů však soudy vycházely z poznatků, které naznačovaly možný podíl stěžovatele na trestné činnosti; tyto okolnosti pak Krajský soud v Ostravě v odůvodněních napadených usneseních dostatečně popsal a ozřejmil.

Z rozhodnutí je rovněž patrné, že se důkladně předloženými listinami zabýval, provedl jejich pečlivou kontrolu, v důsledku které u části dokumentů nahradil souhlas zástupce České advokátní komory, u části však důvod k takovému postupu neshledal.

Soudkyně Krajského soudu v Ostravě možná použila nepřesné termíny, pokud se zmiňuje o "prolomení" povinnosti mlčenlivosti a definuje část listin jako "listiny obsahující skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost a současně se vztahují k trestné činnosti".

Nicméně ani tato formulační nepřesnost neznamená, že by byla zaručená práva stěžovatele dotčena způsobem, který v ústavní stížnosti namítá.

Soudkyně důkladně a přesvědčivě vysvětlila, v čem a proč neshledala naplnění povinnosti mlčenlivosti, a proto rozhodla o vydání uvedených listin orgánům činným v trestním řízení.

Mlčenlivost je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci; nejde však o výsadu advokáta, která by měla znamenat vynětí z obecně platného a závazného právního rámce, ale o povinnost uloženou advokátovi v zájmu ochrany jeho klientů - proto profesionální tajemství požívá ochrany.

Práva třetích osob jsou tak chráněna především prostřednictvím zástupce České advokátní komory, jehož nesouhlas může za zákonem presumovaných podmínek přezkoumat a nahradit pouze soud (viz též sp. zn.

II.

ÚS 2894/08 ).

Problematikou selekce informací podle klíčových slov, která stěžovatel považuje v některých případech za příliš obecná, se soud dostatečně vypořádal.

Lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1542/14 či sp. zn.

III.

ÚS 827/15 , v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o akceptovatelný způsob pro seznámení se s obsahem velkého souboru dat uložených na elektronických nosičích - ani v projednávaném případě nemá senát důvod se od této praxe odchýlit.

Zákonem č.

79/2006 Sb., kterým se mění zákon č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl novelizován též rozsah povinné mlčenlivosti advokáta (část první), do trestního řádu bylo vloženo ustanovení § 85b (část druhá) a do občanského soudního řádu ustanovení § 200j - § 200m upravující řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, které mohou obsahovat skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta (část třetí).

Novelou občanského soudního řádu, respektive vytvořením samostatného právního přepisu - zákona o zvláštních řízeních soudních (č.

292/2013 Sb.) - pak došlo k vyčlenění tohoto specifického řízení do speciálního zákona.

Z uvedeného je zjevné, že zákonodárce úmyslně vytvořil dvě identická řízení v procesních předpisech upravujících významově i typově odlišné procesy.

Podle ustanovení § 1 trestního řádu je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení; rovněž dále orgány činné v trestním řízení postupují podle tohoto předpisu (§ 2 odst.

5 tr. řádu).

Primárně je tedy pro trestní řízení určen postup podle trestního řádu, naproti tomu zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje oblast řízení netrestních.

Pokud byl v řízení aplikován výhradně trestní řád, byl postup soudu správný.

Jestliže stěžovatel v souvislosti s napadenými rozhodnutími brojí i proti rozsahu provedení domovních prohlídek, které se konaly 13. října 2015, konstatuje Ústavní soud, že případné pochybení měl stěžovatel uplatnit v samostatné včas podané ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že tak neučinil a rozsah prohlídek napadá jen jako obiter dictum, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval.

Namítá-li stěžovatel nepříslušnost krajského soudu s ohledem na soud nařizující provedení prohlídek, poukazuje Ústavní soud na závěry uvedené v nálezu sp. z.

Pl.

ÚS 4/14 , konkrétně na bod 120, podle kterého dřívější postup dalšího dopadu na následné hodnocení trestních řízení, v nichž již byla napadená ustanovení aplikována.

Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci vybočil krajský soud z mezí trestního řízení a porušil ústavně zaručená práva stěžovatele; proto podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu