Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2771/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2771.17.1
Datum: 17. 10. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2771/17 ze dne 17. 10. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Ing. Hany Kalinové a 2) Martina Kaliny, obou zastoupených JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 1157/32, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2015 č. j. 21 C 87/2013-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016 č. j. 14 Co 81/2016-231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2017 č. j. 21 Cdo 314/2017-277, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva ve smyslu čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu se podává, že žalobkyně Mgr.

Pavlína Poletínová se domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli Zdeňku Kalinovi (otec žalobkyně), který zanechal listinu o jejím vydědění.

Nalézací soud určil, že Mgr.

Pavlína Poletínová je dědičkou ze zákona po uvedeném zůstaviteli.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.

Stěžovatelé nesouhlasí s právním závěrem soudů, že zůstavitel neměl důvody pro vydědění žalobkyně podle § 469a zákona č.

40/1964 Sb., občanský zákoník.

Tvrdí, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí rezignoval na jakékoli odůvodnění a pouze odkázal na judikaturu, jejíž výklad je ve vztahu k projednávané věci sporný.

Soudu prvního stupně a soudu odvolacímu stěžovatelé vytýkají, že dospěly k nesprávným závěrům a k nesprávné interpretaci ustanovení občanského zákoníku o vydědění.

V tomto smyslu především namítají, že při posouzení otázky, zda žalobkyně projevovala o zůstavitele opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, soudy nepřihlédly ke všem příslušným skutečnostem, jakými jsou zejména dobré mravy, zvyklosti v rodině, možnosti zůstavitele a žalobkyně na zachování a udržování vztahu.

Stěžovatelé mají za to, že pokud by soudy tyto skutečnosti na základě provedených důkazů řádně zhodnotily, musely by dojít k závěru, že v daném případě byl naplněn důvod vydědění.

Podle stěžovatelů soudy všech stupňů rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn.

ÚS 295/10 , týkajícím se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl.

83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví.

Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Stěžovatelé namítají především porušení práva na dědění a na spravedlivý proces.

Jsou přesvědčeni, že soudy jim neposkytly řádnou ochranu, neboť dospěly k nesprávnému závěru, že žalobkyně je dědicem zůstavitele.

Ústavní soud přesvědčení stěžovatelů nesdílí.

Především nalézací soud se velmi podrobně zabýval okolnostmi, které jej vedly k závěru, že v případě žalobkyně - dcery zůstavitele vydědění § 469a občanského zákoníku nepřichází v úvahu.

Přihlédl nejen k okolnostem na straně žalobkyně, ale i na straně zůstavitele.

Ústavní soud neshledal na jeho závěrech nic, co by porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatelů.

Obdobné platí u napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která jsou řádně a srozumitelně odůvodněna.

Pokud stěžovatelé namítají, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu, Ústavní soud k tomu uvádí, že zmiňovaný nález sp. zn.

ÚS 295/10 na posuzovanou věc relevantně nedopadá.

Nicméně předmětným důvodem vydědění se také zabýval: "...občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů.

Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod." Z uvedeného vyplývá, že je kladen důraz i na jednání zůstavitele při posuzování důvodů vydědění a individuální rozměr konkrétního případu.

Tomuto postupu soudy dostály.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se zabývaly právě vzájemným vztahem žalobkyně a zůstavitele, který byl pro posouzení důvodů vydědění zásadní.

K tomu soudy provedly v dostatečném rozsahu dokazování a řádně odůvodnily závěry z něho vzešlé.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu