Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2471/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.2471.17.1
Datum: 19. 9. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2471/17 ze dne 19. 9. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 5 Tdo 135/2017-82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 4 To 59/2016, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2016 sp. zn. 7 T 5/2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 4 To 3/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst.

1, odst.

4 písm. c) trestního zákoníku a zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst.

1, odst.

5 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a trest zákazu činnosti v trvání tří roků.

Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.

10.

2015 č. j.

7 T 5/2015-2241, stěžovatel byl uznán vinným z části výše uvedených pokračujících trestných činů a ve zbývající části byla věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že poté, co byl původním rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.

10.

2015 č. j.

7 T 5/2015-2241 zproštěn viny z části jednání, pro které byla podána obžaloba, odvolací soud neprovedl žádné dokazování, a přesto napadeným rozsudkem uložil nalézacímu soudu, aby provedené důkazy hodnotil odlišným způsobem.

Takový postup považuje za nepřípustný, neboť odvolací soud nemůže soudu prvního stupně stanovit, jak má hodnotit důkazy provedené v hlavním líčení.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl.

81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ).

To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.

83 Ústavy).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou námitku týkající se údajně nepřípustných pokynů odvolacího soudu uplatňoval již v průběhu trestního řízení.

S touto námitkou se přitom zcela dostatečně a přesvědčivě vypořádal v napadeném usnesení Vrchní soud v Praze (srov. č. l.

7-8).

Ten totiž vysvětlil, že v napadeném rozsudku ze dne 24.

2016 neudílel žádné pokyny směřující k hodnocení důkazů, ale vyjadřoval se toliko k právnímu posouzení zjištěných skutečností a poukázal na důkazy a skutečnosti, které soud nalézací nevzal dostatečně v úvahu.

Ústavní soud tento závěr Vrchního soudu v Praze potvrzuje.

Při zrušení zprošťujícího výroku z původního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.

10.

2015 č. j.

7 T 5/2015-2241 se Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 24.

2016 č. j.

4 To 3/2016-2306 ztotožnil s námitkami státního zástupce obsaženými v jeho odvolání, přičemž tyto námitky se týkaly nesprávného hmotněprávního posouzení dané části stíhaného skutku.

Vrchní soud v Praze pouze shrnul skutková zjištění, jež vyplynula z důkazů provedených v hlavním líčení, a neprováděl žádné "přehodnocování" těchto důkazů.

Vrchní soud v Praze soudu prvního stupně uložil, aby přihlédl k odvolacím námitkám státního zástupce a aby nevycházel pouze z formálního a dočasného přechodu vlastnického práva k věcem, jichž se měla daná část stíhaného skutku týkat.

Je tedy zřejmé, že nešlo o udílení pokynů směřujících k tomu, jakým způsobem mají být důkazy hodnoceny, a že Vrchní soud v Praze toliko soud prvního stupně instruoval v dílčí právní otázce a uložil mu, aby se vypořádal se skutečnostmi, které tento soud dostatečně nezohlednil.

Ústavní soud proto konstatuje, že trestní soudy svými rozhodnutími a postupem nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a neshledal proto žádný důvod pro kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2017 JUDr.

Vladimír Sládeček předseda senátu