Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1141/17 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.1141.17.1
Datum: 31. 5. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1141/17 ze dne 31. 5. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Pelcové Medřické, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017, č. j. 21 Cdo 3626/2016-120, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. ledna 2016, č. j. 29 Co 405/2015-99, a Okresního soudu v Liberci ze dne 26. června 2015, č. j. 17 C 62/2014-71, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Je přesvědčena, že rozhodnutí zasáhla její zaručená základní práva zakotvená v čl.

1, 2, 4, 36 odst.

1, 37 a 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl.

1, 89, 90, 95 a 96 Ústavy ČR.

Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci, respektive o odložení vykonatelnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

Nalézací soud svým rozsudkem určil, že žalobci a) a b) jsou zákonnými dědici zůstavitele v I. dědické skupině (výroky I. a II.) a nepřiznává se jim náhrada nákladů řízení (výrok III.).

O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení; současně nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její zesnulý manžel vydědil všechny své děti a jako důvod vydědění uvedl nezájem synů a dcery o jeho osobu.

Syn z prvního manželství zpochybnil vydědění, děti z jeho druhého manželství namítly neplatnost listiny o vydědění a soudy je k jejich žalobě určily za zákonné dědice.

Podle stěžovatelky je nelogický závěr, o který soudy opírají svá rozhodnutí - že příčinou nezájmu dětí je primární nezájem zůstavitele o zletilé potomky.

Stěžovatelka je přesvědčena, že nastal střet dvou práv - práva dědit a práva vydědit.

Podle ní se soudy se vzájemným poměrem uvedených práv nevypořádaly a nedůvodně tím zasáhly do práva jejího zemřelého manžela; má za to, že rozhodnutí o ochraně dědiců je založeno na neúplně zjištěném stavu věci a je v rozporu s dobrými mravy, zejména pokud soudy souběžně konstatovaly, že žalobci nebyli se zůstavitelem v žádném kontaktu posledních jedenáct let jeho života.

Podle stěžovatelky byli žalobci vedeni vypočítavostí bez skutečného zájmu o zemřelého a soudy svým rozhodnutím odejmuly zůstaviteli jeho poslední přání - právo na dispozici s majetkem.

Stěžovatelka má za to, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces; k tomu odkázala na nález sp. zn.

ÚS 295/10 týkající se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění.

Podle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí v souladu s tímto přístupem, a proto navrhla jejich zrušení.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak sama stěžovatelka uvádí, je jí známo postavení Ústavního soudu a jeho účel.

Přesto je namístě doplnit, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit, zda obecné soudy rozhodly "správně", ale "jen" posoudit, zda jejich rozhodovací činnost naplnila zákonem stanovené požadavky a jejich postup respektoval zákonný procesní rámec.

Ústavní soud je povolán reagovat teprve tehdy, je-li postupem obecných soudů zasaženo do základních práv či svobod tím, že soudy vybočí z rámce svého zákonného zmocnění.

Stěžovatelka namítá především porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovnost a na řádné projednání věci nezávislým a nestranným soudem.

Je přesvědčena, že soudy jí neposkytly řádnou ochranu a postupem proti dobrým mravům zvýhodnily vyděděné potomky - Ústavní soud toto její přesvědčení nesdílí.

Především nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, které vedly k vydědění žalobců, respektive naplněním zákonných požadavků ustanovení § 469a občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu; podle Ústavního soudu však uvedený nález na projednávanou věc nedopadá způsobem, který stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá.

Aplikovaným důvodem vydědění se přitom nález sp. zn.

ÚS 295/10 rovněž zabýval: "...občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů.

Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.".

Zjevně je zde tedy kladen důraz i na jednání zůstavitele, které může moderovat dopad vydědění, respektive jeho použitelnost.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy zabývaly právě vztahem zůstavitele k vlastním potomkům, který vzaly jako východisko pro posouzení, zda důvod vydědění byl naplněn nebo byl aplikován způsobem, který zákon nepředvídá.

K tomu soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, řádně odůvodnily, co a proč z provedeného dokazování vyvodily.

Svěřenou státní moc tak uplatnily v případě, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl.

2 odst.

2 Listiny či čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR); nezasáhly tím do zaručených práv stěžovatelky způsobem, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka společně s ústavní stížností navrhla i odložení vykonatelnosti rozsudků Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť podle ní hrozí, že dědické řízení bude pokračovat i přes řízení před Ústavním soudem.

Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci, a proto nenastal důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu