Entscheidungsdetail

I.ÚS 2881/16 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.2881.16.1
Datum: 25. 4. 2017
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2881/16 ze dne 25. 4. 2017

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti advokáta JUDr. MUDr. Jiřího Odehnala, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 č. j. 25 Cdo 4917/2014-249 a měnící části výroku č. I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2014 č. j. 44 Co 266/2010-229, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 26. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 300.000 Kč z titulu náhrady škody, coby ušlého zisku z pronájmu pozemků za období od 1.

2001 do 22.

2003.

Tvrzená škoda vznikla v důsledku soudního sporu o vydání pozemků podle restitučního zákona č.

403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Pozemky měly být vydány nejpozději do 1.

1991 (§ 19 odst.

2 z. č.

403/1990 Sb.).

Ve skutečnosti se tak stalo o více než dvanáct let později, rozsudkem Městského soudu v Brně č. j.

31 C 125/92-218 ze dne 6.

2003, který nabyl právní moci 22.

2003, kdy jako povinná osoba vystupoval český stát, posléze jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

V důsledku liknavosti povinné osoby trvalo jednání a následné soudní řízení o prokázaném a nesporném restitučním nároku stěžovatele více než třináct let a stěžovatel až do pravomocného rozhodnutí nemohl vstoupit do postavení pronajímatele pozemků a dosahovat z nich hospodářský výnos.

Městský soud v Brně rozsudkem č. j.

52 C 100/2004-145 z 5.

2010 vyhověl žalobě stěžovatele z 1.

2004 na zaplacení náhrady škody ve výši 300.000 Kč.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně rozsudkem č. j.

44 Co 266/2010-175 z 23.

2011 žalobu zamítl.

Dovolací soud rozsudkem č. j.

28 Cdo 2967/2011-200 z 21.

11.

2013 zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nato odvolací soud rozhodl rozsudkem č. j.

44 Co 266/2010-229 ze dne 9.

2014, který do částky 175.000 Kč potvrdil a do částky 125.000 Kč zamítl poslední vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně z 5.

2010 a rozhodl o nákladech řízení.

Poté dovolací soud rozsudkem č. j.

25 Cdo 4917/2014-249 z 25.

2016 zamítl dovolání do zbylé částky 125.000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poslední rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou založena na závěru, že "ušlý zisk je kategorií škody hypotetické a tento zisk uchází den co den" a pokud soud přihlédl k námitce promlčení za období od 1.

2001 do 31.

2002, měl ve stejném poměru ve vztahu k nepromlčenému období, tj. cca 5:7, také krátit žalovanou částku, tedy lineárně a bez ohledu na konkrétní časovou lokalizaci vzniklé škody.

Přitom za nepromlčenou dobu činila nesporná část ušlého zisku z pozemků pronajatých dvěma doloženými smlouvami částku nejméně 329.841,88 Kč, jak zjistil prvostupňový soud a potvrdil i odvolací soud a dovolací soud.

Z toho vyplývá, že žalovaná částka 300.000 Kč byla plně pokryta ušlým ziskem za nepromlčený časový úsek z celkového rozhodného období (1.

2001 - 22.

2003) s minimálním ušlým ziskem 500.000 Kč.

Stěžovatel vytýká obecným soudům především to, že po přihlédnutí k námitce promlčení nezohlednily nepromlčenou část žalované doby (1.

2002 - 22.

2003), která však podle něj obsahovala požadovanou částku včetně časové lokalizace nároku.

Pokud není uneseno důkazní břemeno ve vztahu k celému rozsahu žalobou ohraničeného časového úseku, nemůže být podle stěžovatele překážkou přiznání nároku, pokud je tento nárok prokazatelně obsažen alespoň v nepromlčené části rozhodného časového úseku.

V tomto případě stěžovatel prokázal škodu v minimálním finančním objemu 500.000 Kč za žalované období 1.

2001 - 22.

2003, po námitce promlčení však soudy přihlédly pouze k nepromlčené části rozhodné doby, která však celou požadovanou částku obsahovala.

Stěžovatel dále konstatoval, že zatímco prvostupňový soud rozsudkem z 5.

2010 uznal celý žalovaný nárok v rámci nepromlčeného období, odvolací i dovolací soud navíc krátily částku obsaženou v nepromlčené části období v poměru 5:7 podle poměru promlčené a nepromlčené doby a dopustily se tím nepřípustného dvojího přičítání téže skutečnosti.

Soudy zkrátily požadovanou částku jakoby "podle míry úspěchu v prosazení časového ohraničení žalovaného nároku".

Takové hodnocení právní praxe nezná a je podle stěžovatele nepřípustné.

Pouze v případě, že by stěžovatel požadoval za každý jednotlivý den rozhodného období 1.

2001 - 22.

2003 (873 dnů) poměrný díl z žalované částky 300.000 Kč (343,64 Kč denně), bylo by na místě při důvodném uplatnění námitky promlčení části rozhodného období krátit celkový nárok, konkrétně nepřiznat 5/12 nároku.

Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za nesmyslné.

Stěžovatel je toho názoru, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo zcela v dispozici orgánů státu, aby se s restitučním nárokem stěžovatele vypořádal v přiměřené, nejvýše však zákonné lhůtě (do 1.

1991 a nikoliv až za třináct let.

Stěžovatel neměl v době podání žaloby (2004) dostatečné informace o výši škody.

V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2216/09 , podle něhož je povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

Ochrana vlastnického práva stěžovatele by měla být posílena i tím, že se jednalo o specifický restituční vztah mezi stěžovatelem a státem, v němž stát rozhodoval a vůči stěžovateli působil ve vrchnostenském (mocenském) postavení.

Podle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl.

11 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl.

1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stejně tak mělo dojít k porušení čl.

90 Ústavy ČR.

III.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Namítá-li stěžovatel, že námitka promlčení vznesená žalovaným je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, pak z ani z napadených rozhodnutí ani z textu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel uplatnil tuto námitku již v řízení před obecnými soudy. Neumožnil jim tak se touto námitkou zabývat a pro Ústavní soud je již tato námitka nepřípustná. Napadá-li stěžovatel způsob výpočtu náhrady, tj. že obecné soudy krátily žalovanou částku s ohledem na promlčení, jedná se dle náhledu Ústavního soudu čistě o otázku podústavního práva, jehož výklad mu v zásadě nepřísluší. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu