Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3730/16 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3730.16.1
Datum: 13. 12. 2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3730/16 ze dne 13. 12. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Progres Partners Advertising, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 4995/2014-160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. 3 Cmo 455/2013-133, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 32 Cm 98/2012-106, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 11.

2013, č. j.

32 Cm 98/2012-106, žalobu stěžovatelky o zdržení se nekalosoutěžního jednání.

Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatelka (žalobkyně) neprokázala svá tvrzení o tom, že by vedlejší účastnice (žalovaná) zneužila ve svůj prospěch její obchodní tajemství - databázi klientů a kontaktů.

Stejně tak neprokázala, že by smluvní vztah mezi stěžovatelkou a jejím obchodním partnerem zanikl v důsledku nekalého jednání vedlejší účastnice, jíž nelze uložit povinnost zdržet se organizování sporného veletrhu, neboť právo volby organizátora má v tomto ohledu držitel licence - bývalý smluvní partner stěžovatelky, rakouská společnost, která si pro tyto účely vybrala vedlejší účastnici namísto stěžovatelky.

Nalézací soud také poukázal na možnost bránit se vůči jednání bývalého společníka (jednatele) a zaměstnance jinými procesními prostředky, např. společnickou žalobou o náhradu škody podle § 131a odst.

1 zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to i v případě neoprávněného převedení telefonních čísel bývalým jednatelem stěžovatelky.

Vrchní soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 16.

2014, č. j.

3 Cmo 455/2013-133, s odůvodněním, že byl řádně zjištěn skutkový i právní stav věci - vytýkané jednání vedlejší účastnice nevyhodnotil jako v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.

Nejvyšší soud dovolání částečně zamítl a částečně odmítl rozsudkem ze dne 31.

2016, č. j.

23 Cdo 4995/2014-160, s odůvodněním, že stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jen ohledně jeho části - zdržení se pořádání veletrhu.

V tomto směru bylo dovolání zamítnuto, co do zbytku odmítnuto.

Dovolací soud zhodnotil, že pořádání veletrhu není v případě vedlejší účastnice nekalým jednáním, které by bylo možné zakázat; mohlo by být jen důsledkem jiné předchozí, v řízení neprokázané, nekalé praktiky vedlejší účastnice.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje, aby je Ústavní soud nálezem zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení.

Namítá zásah do práva na podnikání podle čl.

26 odst.

1 a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Porušení práva na podnikání spatřuje v tom, že vůči nekalému jednání vedlejší účastnice neexistuje žádná účinná obrana.

Zásah do práva na soudní ochranu shledává v tom, že obecné soudy žalobní návrh zamítly a odkázaly stěžovatelku na jiné prostředky ochrany práv; fakticky jí tak měly odmítnout poskytnout ochranu.

Porušení práva na spravedlivý proces shledává v překvapivosti rozhodnutí, jelikož nebyla poučena o neunesení důkazního břemene podle § 118a odst.

3 o. s. ř.

Navíc dovolání bylo částečně odmítnuto pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., ačkoliv bylo namítáno porušení ústavně chráněného práva, čímž měly být splněny podmínky pro meritorní projednání.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je nezbytné připomenout, že Ústavní soud není povolán k přezkumu a zásahům do rozhodování obecných soudů.

Výjimečně tak činí až v případě, kdy je zároveň porušeno ústavně chráněné právo.

To však není případ.

Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka ve sporu mezi podnikateli (soutěžiteli) neunesla důkazní břemeno a její žalobní návrh byl zamítnut s tím, že namítané nekalé jednání nelze přičíst vedlejší účastnici.

Nastalá situace byla mnohem více otázkou vztahu mezi stěžovatelkou a jejím bývalým společníkem (jednatelem) a zaměstnancem.

Vedlejší účastnice navázala obchodní spolupráci s bývalým smluvním partnerem (klientem) stěžovatelky, svoji činnost přitom zajišťuje skrze bývalé zaměstnance stěžovatelky, která s nimi mimo jiné neuzavřela konkurenční doložku.

Obecné soudy správně uzavřely, že k ochraně svých práv měla stěžovatelka využít jiných institutů a zneužití obchodního tajemství ani naplnění jiné skutkové podstaty nekalé soutěže nebylo ve vztahu k vedlejší účastnici prokázáno.

Právo stěžovatelky na podnikání nebylo v předchozím řízení nikterak dotčeno, neboť právní úprava jí umožňovala hájit svá práva hned několika způsoby.

Buď měla intenzivněji tvrdit a prokazovat nekalé praktiky žalované, nebo zvolit jiný procesní postup.

Nabízela se například společnická žaloba o náhradu škodu proti jednateli a bývalému společníkovi v jedné osobě; ve vztahu k bývalému zaměstnanci jde k tíži stěžovatelky neuzavření konkurenční doložky.

Pokud jde o obchodní tajemství - databázi klientů a kontaktů, bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že tyto informace byly veřejně dostupné.

Z výše uvedených důvodů není námitka nedostatku ochrany proti nekalému jednání pádná.

Ani k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.

Obecné soudy řádně a věcně (meritorně) projednaly žalobní návrh stěžovatelky a dospěly k závěru, že neprokázala nekalé praktiky vedlejší účastnice.

Její věc byla projednána před nezávislým soudem s možností uplatnit veškeré tvrzení a důkazy.

Stěžovatelka byla v předchozích řízeních pouze neúspěšná - k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.

2002, sp. zn.

IV.

ÚS 732/2000 [24/2002 Usu.]: "právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy".

Napadená rozhodnutí nejsou ani překvapivá, jak namítá stěžovatelka.

Odvolací soud odlišně, ale předvídatelně právně zhodnotil zjištěný skutkový stav, navíc s totožným závěrem, který věcně nic nezměnil.

Námitky vad dovolacího řízení nejsou namístě.

Stěžovatel zaměňuje důvod dovolání podle § 241a odst.

1 o. s. ř. s povinností vymezit předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Je pravdou, že důvodem dovolání je i tvrzené porušení základního práva, které spadá pod pojem nesprávné právní posouzení věci, nicméně stále platí povinnost dovolatele řádně vymezit předpoklady přípustnosti podle § 241a odst.

2 o. s. ř., což stěžovatelka částečně neučinila a tato skutečnost jde k její tíži.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu