Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3075/15 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3075.15.1
Datum: 04.05.2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3075/15 ze dne 5. 4. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Seidla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2015, č. j. 58 Co 206/2015-22, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Soudní exekutor JUDr.

Milan Makarius, Exekutorský úřad Praha-západ, usnesením ze dne 14.

2015, č. j.

156 EX 967/15-6, zastavil řízení v exekuční věci stěžovatele jako oprávněného a současně rozhodl o povinnosti Ministerstva spravedlnosti jako povinného zaplatit náklady exekuce - soudnímu exekutorovi ve výši 847 Kč a stěžovateli ve výši 2480,50 Kč.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.

2015, č. j.

58 Co 206/2015-22, usnesení exekutora změnil tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává a že náklady exekuce je soudnímu exekutorovi povinen zaplatit stěžovatel.

Odvolací soud shledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. vzhledem k tomu, že stěžovatel podal exekuční návrh a účelově vyvolal řízení pouhý den po uplynutí třídenní lhůty k plnění, navíc při vědomí, že povinným je stát, který v tak krátkém čase nemohl fakticky provést platbu, dokonce ani opatřit písemné vyhotovení rozhodnutí s doložkou právní moci.

Proti usnesení městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 15.

10.

2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 a 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v tom, že byl penalizován za výkon svých práv.

Obecný soud vycházel v rozporu se zákonem z výsadního postavení státu, řádně neobjasnil důvody pro uložení povinnosti platit náklady exekuce stěžovateli a nepoučil jej o záměru aplikovat § 150 o. s. ř.; vztah předsedkyně senátu rozhodujícího o věci k zástupci stěžovatele navíc vykazuje atributy podjatosti.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem.

Rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst.

1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

2007, sp. zn.

III.

ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Věci tohoto druhu zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by se jednalo o mimořádně závažné pochybení s významnými dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 3519/13 ).

Takové okolnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal, neboť předmětem moderačního práva podle § 150 o. s. ř. byla bagatelní částka vyčíslená prvostupňovým usnesením soudního exekutora na 2480,50 Kč a přiznaná v rámci procesního rozhodnutí o zastavení řízení.

Konkrétní výši nákladů řízení stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje, stejně jako vlastní odůvodnění nákladového výroku, ba naopak sám poukazuje na to, že se exekuční titul stal vykonatelným dne 7.

2015 a on již následujícího dne 8.

2015 podal exekuční návrh; po dalších pěti dnech - dne 13.

2015 - byla pohledávka zaplacena, následně vzat návrh zpět a exekuční řízení bylo zastaveno.

Ústavní soud se v této souvislosti neztotožnil s náhledem stěžovatele, že by obecný soud vycházel z výsadního postavení státu oproti jiným subjektům.

Obecný soud toliko poukázal na specifika hrazení pohledávek státem v kontextu okolnosti, že stěžovatel podal exekuční návrh pouhý den po uplynutí třídenní lhůty k plnění a při vědomí, že si povinný v tak krátkém čase nebyl reálně schopen ani opatřit předmětné soudní rozhodnutí s doložkou právní moci; takový postup obecný soud označil za zneužití práva s cílem účelově dosáhnout nároku na náhradu nákladů řízení.

Konsekventně k tomu pak uložil stěžovateli povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, přičemž i v tomto ohledu se jednalo o zjevně bagatelní částku ve výši 847 Kč.

Vzhledem k uvedeným okolnostem konkrétní věci dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv, byť odvolací soud měl poučit stěžovatele, resp. vytvořit mu procesní prostor k případnému vyjádření ke zvažovanému uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., jak ukládá konstantní judikatura Ústavního soudu [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

2015, sp. zn.

ÚS 1593/15 , ze dne 25.

2015, sp. zn.

II.

ÚS 3550/13 , nebo ze dne 6.

2007, sp. zn.

II.

ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)].

Ústavní soud se blíže nezabýval tvrzeními stěžovatele, jimiž vyjadřuje pochybnosti o nepodjatosti předsedkyně senátu odvolacího soudu, který o věci rozhodoval.

Tyto okolnosti je třeba primárně uplatnit ve vlastním řízení; pokud by se jimi Ústavní soud obsahově zabýval, nepřípustně by zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, kterou by v tomto ohledu fakticky nahrazoval.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Týmž výrokem rozhodl Ústavní soud totožně o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení; ve smyslu § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu je vyhovění tomuto akcesorickému návrhu, který sdílí osud ústavní stížnosti, vyloučeno již vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu