Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3074/15 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3074.15.1
Datum: 17. 2. 2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3074/15 ze dne 17. 2. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Pláška, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, ze dne 24. července 2015, č. j. 68 T 5/2013-6477, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2015, č. j. 6 To 73/2015-6708, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl.

6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl, že předsedkyně senátu není vyloučena z projednání věci.

Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením následnou stížnost stěžovatele zamítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že namítl podjatost předsedkyně senátu poté, co zjistil, že je smluvně spjata se stavební spořitelnou, v níž je poškozená akcionářkou; na základě této skutečnosti má pochybnosti o nestranném rozhodování.

Jako další argument pak svědčí fakt, že soudkyně neumožnila provedení žádného ze stěžovatelem navržených důkazů a za dané situace považuje stěžovatel napadená usnesení za protivící se jeho právu na spravedlivý proces.

S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice, sp. zn.

Pl.

ÚS 13/06 , navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů: V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat; tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl.

83 a čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky).

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není, jak již mnohokrát vyslovil, další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto je ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat.

Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces.

To však Ústavní soud nezjistil.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 441/04 (http://nalus.usoud.cz), výklad pojmu nezávislého a nestranného soudu je jeho doménou, stejně jako je doménou Evropského soudu pro lidská práva interpretace nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Ústavní soud proto ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, respektive podjatosti soudce.

Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků, chování a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních znaků.

Ty lze, podle judikatury Ústavního soudu, identifikovat rozborem skutečností vedoucích k pochybnostem o nestrannosti soudce (nálezy sp. zn.

II.

ÚS 105/01 a sp. zn.

II.

ÚS 475/99 ).

Bude se zpravidla jednat o skutečnosti objektivně zpochybňující nezávislost soudcovského rozhodování (usnesení sp. zn.

III.

ÚS 26/2000 ) představující reálné obavy obviněného (jedné ze stran), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (nález sp. zn.

ÚS 722/05 ).

Za objektivní však není možné považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému; rozhodující je reálná existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.

Jinými slovy řečeno, objektivní nestrannost soudního rozhodování lze zjistit pouze za skutečných projevů soudního orgánu a nikoliv na základě domněnek či přesvědčení účastníka řízení - takováto nesprávná interpretace by následně mohla vést k podstatné moderaci práva na zákonného soudce.

Sám fakt, že předsedkyně senátu má u stavební spořitelny úvěr, či to, že neprovedla stěžovatelem navržené důkazy, není bez dalšího způsobilý zpochybnit nestrannost jejího rozhodování.

K vyloučení z projednání a rozhodnutí věci by mohlo dojít teprve tehdy, pokud by bylo evidentní, že její vztah k dané věci, účastníkům, poškozeným nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopna nezávisle a nestranně rozhodovat.

Princip nezávislosti soudců (čl.

82 odstavec 1 Ústavy ČR) a jejich vázanost pouze zákonem (čl.

95 odstavec 1 Ústavy ČR) je z hlediska dokazování nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit.

V souladu s tím Ústavní soud judikoval, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení; je však nezbytné, aby v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu).

S ohledem na tuto premisu nelze fakt, že soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, chápat jako důkaz podjatosti předsedkyně senátu.

K této otázce i Evropský soud pro lidská práva realisticky vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (viz REPÍK B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str.

126 a násl.).

V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Z podání stěžovatele proto nelze nalézt žádné tvrzení, které by svědčilo o zkrácení jeho zaručených práv a k porušení práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odstavce 1 Listiny nedošlo.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu