Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2883/16 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.2883.16.1
Datum: 29. 11. 2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2883/16 ze dne 29. 11. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Renaty Pelantové, zastoupenou Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2016 č. j. 58 Ad 16/2014-35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. 6 Ads 42/2016-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími správních soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl.

30 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K tomu mělo dojít v důsledku svévolného, diskriminačního a nepřijatelného výkladu zákonného provedení základního práva na hmotné zabezpečení ve stáří, kterým byl ztížen přístup stěžovatelky na pracovní trh v profesích vyžadujících soustavnou a dlouhodobou studijní přípravu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22.

2014 č. j.

X zvýšila stěžovatelce od 30.

2008 starobní důchod podle § 56 odst.

1 písm. b) zákona č.

155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a uvedla, že starobní důchod činí 12 456 Kč měsíčně s tím, že je navyšována jeho procentní výměra podle příslušných nařízení vlády.

Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí námitky, které Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím ze dne 24.

10.

2014 č. j.

X-LP.

Rozhodnutí o zamítnutí námitek napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, který ji jako nedůvodnou zamítl.

Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Stěžovatelka žádala o zápočet doby péče o dítě do čtyř let od 22.

10.

1990 do 21.

10.

1994 jako vyloučené doby podle § 3a odst.

1 písm. b) vyhlášky č.

284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění (dále jen "vyhláška č.

284/1995 Sb.").

Stěžovatelka ve svých podáních opakovaně tvrdí, že Česká správa sociálního zabezpečení měla aplikovat uvedené ustanovení a přednostně započíst vyloučenou dobu do osobního vyměřovacího základu z důvodu péče o dítě a nepřihlížet k dosaženému hrubému výdělku nejen v roce 1990 a 1994, ale ani v letech 1991, 1992, 1993, přestože vyloučené doby (péče o dítě) v tomto období trvaly po celý kalendářní rok.

Stěžovatelka uvádí, že v době od 1.

1991 do 31.

12.

1993 pečovala o dítě do čtyř let věku a v důsledku toho dosáhla v těchto letech nižších vyměřovacích základů než v letech ostatních, cítí se tak být znevýhodněna vůči pojištěncům, kteří o děti mladší čtyř let v daném období nepečovali.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst.

3 zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví.

Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních.

A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s.

V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 173/02 ).

Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 ).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka se snaží domoci toho, aby jí pobíraný starobní důchod byl co možná nejvyšší.

Její argumentace je přitom založena na výkladu § 3a vyhlášky č.

284/1995 Sb., který je odlišný od interpretace České správy sociálního zabezpečení potvrzené správními soudy.

Ústavní soud však považuje zjištěný skutkový stav za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu institutu vyloučených dob a cíle relevantní právní úpravy týkající se zjišťování ročního vyměřovacího základu pro účely výpočtu starobního důvodu za období před rokem 1996.

Správní soudy přesvědčivě a ústavně konformně vypořádaly všechny námitky stěžovatelky, které však stěžovatelka opětovně vznáší v ústavní stížnosti.

Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval též různými metodami výkladu ustanovení § 3a vyhlášky č.

284/1995 Sb., a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn.

Pl.

ÚS 33/97 nebo Pl.

ÚS 21/96 ), avšak k závěrům dovozovaným stěžovatelkou z uvedeného ustanovení nedospěl.

Nad rámec stěžovatelčiných námitek se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval i ústavní konformitou ustanovení § 3a vyhlášky č.

284/1995 Sb. a zmocňovacího ustanovení § 108 odst.

1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění, přičemž neshledal důvody k předložení věci Ústavnímu soudu v intencích čl.

95 odst.

2 Ústavy.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám.

Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů.

Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2016 JUDr.

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu