Entscheidungsdetail

I.ÚS 493/16 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2016:1.US.493.16.1
Datum: 15. 3. 2016
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 493/16 ze dne 15. 3. 2016

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Bebra, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2015 č. j. 14 Co 44/2015-407, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, neboť je přesvědčen, že postupem soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno v řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako žalovaný a žalobkyně se vůči němu domáhala zaplacení částky 1.200.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever byla žaloba zamítnuta s tím, že mezi původním žalobcem a právním předchůdcem žalobkyně (dědečkem stěžovatele) a stěžovatelem byla uzavřena ústní dohoda o tom, že původní žalobce stěžovateli jako svému vnukovi daruje z prodeje svého bytu, při němž jej stěžovatel zastupoval na základě plné moci, žalovanou částku. K odvolání žalobkyně pak ve věci rozhodoval krajský soud jako soud odvolací, který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.200.000 Kč s příslušenstvím, a dále stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů. Krajský soud zopakoval dokazování výslechem stěžovatele a dvou svědků, již měli být přítomni uzavření ústní dohody o darování, avšak tyto výpovědi nepovažoval za dostatečně věrohodné, a to jednak vzhledem k rozporům v jednotlivých výpovědích daných osob, kterých bylo v průběhu řízení několik a jednak vzhledem k zájmu daných osob na závěru o uzavření darovací smlouvy (mimo stěžovatele se jednalo o jeho bývalou manželku a jeho věřitele ve zkoumané době). Podle krajského soudu tedy v řízení nebylo prokázáno, že by mezi stěžovatelem a původním žalobcem došlo k uzavření ústní darovací smlouvy na konkrétní částku. Navíc, i kdyby to prokázáno bylo, bylo by namístě žalobě vyhovět, neboť v daném případě nebyla dodržena zákonná forma smlouvy a nelze zde aplikovat pravidlo, že za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. K přijetí daru totiž podle krajského soudu nemůže dojít tak, že obdarovaný sám předmět daru svévolně a bez souhlasu dárce zadrží, jako se stalo v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel dotčenou částku jako část kupní ceny za prodej bytu nechal vyplatit přímo na svůj účet a účet svého věřitele, aniž by bylo prokázáno, že původní žalobce byl o takovémto postupu zpraven a s ním souhlasil.

3. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatel následně napadl dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 33 Cdo 3374/2015 odmítnuto jako nepřípustné.

4. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za protiústavní. V prvé řadě upozorňuje, že řízení před obecnými soudy podle něj trpělo průtahy, neboť od doby podání žaloby do doby pravomocného ukončení krajským soudem uplynulo více než 6 let, což u něj prohlubovalo stav právní nejistoty. Délka soudního řízení navíc podle něj měla podstatný vliv na výpovědi svědků i jeho samotného, přičemž právě na rozporech v jejich jednotlivých výpovědích založil krajský soud svůj závěr, že nebylo prokázáno uzavření darovací smlouvy mezi stěžovatelem a jeho dědečkem. Nepřesnosti ve výpovědích se pak podle stěžovatele týkaly jen detailů skutkového děje, což je s ohledem na běh času pochopitelné, a naopak v mnoha ohledech byly konzistentní, což však krajský soud zcela pominul. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí krajského soudu je překvapivé a rozporné se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Krajský soud totiž ve svém dřívějším rozhodnutí ve věci uvedl, že na stěžovateli leží břemena tvrzení a důkazní ohledně uzavření darovací smlouvy, následně okresní soud shledal, že stěžovatel důkazní břemeno unesl, a proto byla žaloba zamítnuta, ovšem poté krajský soud ve svém dalším, nyní napadeném, rozhodnutí konstatoval, že i pokud by učinil závěr o uzavření darovací smlouvy v ústní formě (což se nestalo), bylo by namístě žalobě vyhovět ještě z jiného důvodu. Konečně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu řízení tvrdil a prokázal, jakož ani s judikaturou, na níž odkazoval stěžovatel, a naopak napadené rozhodnutí založil na konstrukcích, které nemají oporu v provedeném dokazování (ohledně časového odstupu mezi prodejem bytu a okamžikem, kdy se původní žalobce začal žalované částky domáhat, ohledně úmyslu původního žalobce obdarovat stěžovatele). Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud projednal ústavní stížnost mimo jinak stanovené pořadí a též aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu.

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální předpoklady pro své projednání, a to mimo jiné za situace, kdy stěžovatel ústavní stížností napadl toliko rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv již následné rozhodnutí dovolacího soudu. Podle § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") však platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Právě tak se stalo i v nyní posuzovaném případě, neboť stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tedy shledal, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální předpoklady pro své projednání.

6. Ústavní soud následně zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal. Stěžovatel svými stížnostními námitkami napadá zejména proces dokazování, respektive hodnocení důkazů ze strany krajského soudu. K tomu však Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatele nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

10. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje z ústavněprávního pohledu zcela dostatečné, srozumitelné a logické odůvodnění, z nějž je patrno, jak byly posouzeny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním krajský soud dospěl a jak je posoudil po právní stránce. Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu nespatřuje žádný exces či extrémní pochybení, a tak mu nepřísluší přehodnocovat jeho hodnocení důkazů, včetně věrohodnosti svědeckých a účastnických výpovědí, ani jinak zasahovat do jím zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení. Ústavní soud neshledal, ani že by krajský soud opominul některou ze stěžovatelových relevantních námitek či argumentů, byť některé skutkové okolnosti posoudil odlišně od stěžovatele; to však samo nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Pokud pak jde o stěžovatelovy odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že s nimi se podrobně vypořádal Nejvyšší soud v rozhodnutí o stěžovatelově dovolání, přičemž tyto odkazy hodnotil jako nepřiléhavé. Konečně opodstatněná není ani stěžovatelova námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť to je opřeno především o závěr, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ohledně uzavření darovací smlouvy s původním žalobcem. Sekundární závěr krajského soudu o úspěšnosti žaloby i v případě, pokud by bývalo bylo prokázáno uzavření ústní darovací smlouvy, není s to založit nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, a to už proto, že ani ze samotné ústavní stížnosti, tedy tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by krajský soud ve svém dřívějším rozhodnutí uvedl, že pakliže stěžovatel unese svá břemena tvrzení a důkazní ohledně uzavření ústní darovací smlouvy, pak bude žaloba zamítnuta.

11. Ke stěžovatelově námitce, že délka samotného soudního řízení byla nepřiměřená, a tím mu byla způsobena nějaká újma, Ústavní soud uvádí, že se stěžovateli nabízejí jiné právní prostředky k ochraně práva na soudní rozhodování bez průtahů. S ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba vyčerpat nejprve tyto ostatní právní prostředky před podáním ústavní stížnosti, a proto je tato námitka v řízení o stížnosti proti meritornímu rozhodnutí v civilní věci nepřípustná.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti zcela postrádají ústavněprávní relevanci a napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2016 David Uhlíř, v. r. předseda senátu