Entscheidungsdetail

IV.ÚS 921/15 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.921.15.1
Datum: 29. 6. 2015
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 921/15 ze dne 29. 6. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka - Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2495/2014-793 ze dne 20. ledna 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 16/2014-778 ze dne 5. března 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho, resp. dlužníkových práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl.

11 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn.

18 C 39/2009 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j.

18 C 39/2009-663 ze dne 23. září 2013 k žalobě stěžovatele uložil žalovanému MUDr.

Ladislavu Těšínskému, CSc. (dále jen "žalovaný") vyklidit blíže specifikovanou nebytovou jednotku - garáž (dále jen "garáž") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na vyklizení garáže se zamítá a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s právními názory vyslovenými v rozsudku jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j.

31 Cdo 3931/2013-435 ze dne 12. listopadu 2014.

Rozsudek velkého senátu byl navíc podle stěžovatele vydán dříve, než napadené usnesení, a napadené usnesení se na dílčí závěr tohoto rozsudku dokonce výslovně odvolává, takže je zřejmé, že senátu 26 Cdo byla existence a obsah tohoto zásadního rozsudku velkého senátu známa, a svévolně ji ignoroval, byť tento rozsudek přímo kritizuje rozhodovací praxi senátu 26 Cdo včetně právních závěrů, na nichž je vystavěno napadené usnesení.

S právě uvedeným podle stěžovatele souvisí i pochybení soudů všech stupňů, které při posuzování věcí z hledisek ust. § 3 zák. č.

40/1964 Sb. (dále jen "OZ 1964") zcela ignorovaly skutečnost, že Pražské stavební bytové družstvo (dále jen "dlužník") je v konkurzu, a že účastníkem řízení není dlužník, nýbrž stěžovatel jako jeho insolvenční správce, který nevystupuje jakožto zástupce dlužníka, nýbrž chrání insolvenčním zákonem stanovené zájmy majetkové podstaty, a tedy věřitelů dlužníka.

Podle stěžovatele tak ve věci nebylo možno rozhodnout bez zohlednění jejích insolvenčních souvislostí, jak vyplývá z výše zmíněného rozsudku velkého senátu.

Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud založil své napadené rozhodnutí zejména na údajné existenci tzv. legitimního očekávání na straně žalovaného.

V odůvodnění jeho rozhodnutí však podle ústavní stížnosti v tomto směru zcela absentuje konkrétní argumentace, a vypořádání se s argumentací stěžovatele, když odvolací soud v zásadě pouze konstatoval existenci legitimního očekávání na straně žalovaného, a navíc tuto okolnost nikterak nevážil s dalšími okolnostmi ust. § 3 OZ 1964, které naopak svědčí stěžovateli.

Toto stěžovatel podle ústavní stížnosti namítal i v dovolání, avšak dovolací soud se těmito námitkami nezabýval.

Bez ohledu na výše uvedené skutečnosti podle stěžovatele došlo v projednávané věci ke zjevnému excesu při posouzení případu z hledisek ust. § 3 OZ 1964, který nemá oporu v odkazované judikatuře, a to jak ve vztahu k tzv. legitimnímu očekávání, tak ve vztahu k ostatním okolnostem dobrých mravů.

V rámci všech výše uvedených záležitostí podle ústavní stížnosti došlo též ke zkrácení procesních práv stěžovatele, když mu odvolacím soudem nebylo dáno příslušné procesní poučení o odlišném právním názoru, a ani prostor k doplnění důkazů, přičemž toto nenapravil ani dovolací soud.

Stěžovatel konečně ústavní stížností napadá rovněž výroky o nákladech řízení, a to zejména u rozsudku odvolacího soudu, když závěr odvolacího osudu postrádá odůvodnění, proč soud došel k závěru, že zastoupení žalovaného Robertem Sobotkou není v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č.

6/1998.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Obecné soudy podle zjištění Ústavního soudu v řízení postupovaly a ústavní stížností napadenými ve věci stěžovatele rozhodly v souladu se zákonem, relevantní judikaturou Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn.

ÚS 3571/10 ze dne 12. května 2011 a sp. zn.

II.

ÚS 1355/13 ze dne 23. listopadu 2013) a Nejvyššího soudu (včetně rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššiho soudu č. j.

31 Cdo 3931/2013-435 ze dne 12. listopadu 2014) i principy zakotvenými v Listině.

Svá rozhodnutí též zcela logicky, srozumitelně a naprosto dostatečně odůvodnily, a to včetně toho, proč zastoupení žalovaného Robertem Sobotkou není v rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č.

6/1998.

Ústavní soud proto na rozhodnutí obecných soudů, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje s tím, že námitky stěžovatele neshledal opodstatněnými a ústavní stížnost považuje především za polemiku se závěry obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2015 Tomáš Lichovník v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu