Entscheidungsdetail

IV.ÚS 3129/15 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:4.US.3129.15.1
Datum: 12.01.2015
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3129/15 ze dne 1. 12. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Aleny Kukové, zastoupené JUDr. Kateřinou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 128/8, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 7. 2015, č. j. 12 C 197/2014-61, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 22.

10.

2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku nalézacího soudu, kterým byl zamítnut její návrh na zaplacení úroků z prodlení.

Napadeným rozsudkem bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na majetek ve smyslu čl.

11.

Listiny základních práv a svobod, čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl.

1 a čl.

10 Ústavy České republiky, dále právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, ve spojení se čl.

90, čl.

95 odst.

1 a 96 odst.

1 Ústavy.

Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozpor rozhodnutí s čl.

89 odst.

2 Ústavy České republiky.

Stěžovatelka uvádí, že porušení uvedených základních práv spočívá především ve značných průtazích zaviněných soudem; za předpokladu nařízení jednání v přiměřené době by stěžovatelka patrně ve sporu uspěla.

Nezávisle na činnosti nalézacího soudu totiž došlo v mezidobí od podání žaloby do konání prvního jednání ke změně právní situace natolik zásadní, že způsobila neúspěch stěžovatelky ve věci.

V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž bylo zrušeno dřívější konstitutivní rozhodnutí, na němž stěžovatelka svůj nárok v napadeném řízení stavěla.

Nalézací soud pak žalobu zamítl pro odpadnutí právního důvodu, ze kterého plynul žalovaný nárok.

Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by nedošlo v řízení k průtahům, soud by byl nucen rozhodnout v její prospěch.

Nalézací soud však nařídil první jednání ve věci až téměř deset měsíců po podání žaloby, a to přes žádost stěžovatelky o určení lhůty k tomuto procesnímu úkonu podle § 174a zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

S touto žádostí nalézací soud navíc naložil v rozporu se zákonem, neboť ji v souladu se třetím odstavcem uvedeného ustanovení nepostoupil nadřízenému soudu ani úkon ve stanovené lhůtě sám neprovedl.

Ústavní soud zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.

Předmětem sporu rozsouzeného napadeným rozsudkem byla částka 8 753 Kč (resp.

8 746 Kč po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelkou) s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor.

Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. nález ze dne 10.

2014, sp. zn.

III.

ÚS 3725/13 ), vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst.

2, § 238 odst.

2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem.

Nelze též přehlédnout onu podstatnou okolnost, že podle § 157 odst.

4 o. s. ř. (a contrario § 157 odst.

2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

V případě přezkumu takového rozhodnutí (a jeho odůvodnění) Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny vyšší nároky, než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, když by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu § 157 odst.

2 o. s. ř. domýšlel.

V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak proto, že rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity.

Ústavní soud v žádném případě nemůže hrát roli "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, tím spíše ne v případech, kdy jsou běžné opravné prostředky pro malý právní význam vyloučeny.

Stěžovatelka případně může uplatnit svůj nárok u příslušného orgánu postupem podle zákona č.

82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv zvlášť vysoké intenzity, proto setrvává v rovině právního názoru, že vzhledem k výši žalované částky rozhodnutím ani nemohlo dojít k zásahu do těchto práv.

Závěrem Ústavní soud dodává i to, že celková délka řízení před nalézacím soudem (necelý rok) nenasvědčuje, že by v řízení docházelo k nepřiměřeným průtahům.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu