Entscheidungsdetail

I.ÚS 1441/15 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2015:1.US.1441.15.1
Datum: 19. 8. 2015
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1441/15 ze dne 19. 8. 2015

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín, směřující proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 46 T 7/2013 a sp. zn. 46 T 2/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Posuzovaná trestní řízení a argumentace stěžovatele Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že vedením v záhlaví uvedených trestních řízení sp. zn.

46 T 7/2013 a sp. zn.

46 T 2/2015, u Krajského soudu v Brně, dochází k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl.

36, čl.

37 odst.

3 a 38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn.

46 T 2/2015 Ústavní soud zjistil, že trestní řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.

46 T 7/2013 bylo zahájeno na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, která byla na stěžovatele a další obviněné dne 19.

2013 podle § 176 odst.

1 zákona č.

141/1961Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podána u Krajského soudu v Brně.

V průběhu uvedeného trestního řízení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.

2015, sp. zn.

46 T 2/2015, o tom, že se trestní věc stěžovatele vylučuje z trestní věci vedené pod sp. zn.

46 T 7/2013 k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedena pod sp. zn.

46 T 2/2015.

Stěžovatel dne 26.

2015 podal v obou věcech vedených pod sp. zn.

46 T 7/2013 i sp. zn.

46 T 2/2015 námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně, neboť podle jeho názoru je ve smyslu § 18 odst.

1 trestního řádu základním místem spáchání trestných činů, pro které byla podána obžaloba státním zástupcem, území města Chomutov, a místně příslušným soudem k projednání těchto věcí je proto Krajský soud v Ústí nad Labem.

Stěžovatel dále uvádí, že v rámci hlavního líčení konaného dne 31.

2015 ve věci sp. zn.

46 T 2/2015 sdělil předseda senátu obhájkyni stěžovatele, že námitka místní nepříslušnosti ve věci sp. zn.

46 T 7/2013 byla podána neoprávněnou osobou a námitka místní nepříslušnosti ve věci sp. zn.

46 T 2/2015 je nedůvodná.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje obsah námitek místní nepříslušnosti, které u Krajského soudu v Brně podal a namítá, že tím, že v návaznosti na podané námitky o místní nepříslušnosti Krajský soud v Brně usnesením nerozhodl, aby byla věc předložena k rozhodnutí o příslušnosti společně nadřízenému soudu ve smyslu § 222 odst.

1 trestního řádu, došlo k porušení ústavně garantovaného zákazu, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Stěžovatel dále namítá, že postupem, kterým se Krajský soud v Brně s jeho námitkami o místní nepříslušnosti vypořádal, došlo také k porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na úplné projednání námitek místní nepříslušnosti soudem.

Na vyžádání Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který v přípisu ze dne 5.

2015 poukázal na procesní genezi soudního stádia trestního stíhání a uvedl, že v trestní věci vedené pod sp. zn.

46 T 7/2013 došlo dne 19.

2015 k vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí podle § 23 odst.

1 trestního řádu, zejména z důvodů procesní ekonomie (rychlosti řízení).

V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 31.

2015, sp. zn.

II.

ÚS 792/15 , kterým byla ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti uvedenému usnesení o vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově námitce místní nepříslušnosti krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že o dalším postupu byla v rámci hlavního líčení obhájkyně stěžovatele informována, když jí bylo předsedou senátu sděleno, že soud se s námitkou místní nepříslušnosti neztotožňuje a neshledává tak důvod pro předložení věci nejbližšímu společně nadřízenému soudu.

Tento postup soudu při uplatněné námitce místní nepříslušnosti vychází podle krajského soudu z dosavadní judikatury navazující na zákonnou dikci § 222 odst.

1 trestního řádu.

V kontextu věty druhé, kdy v tomto případě došlo k vytknutí místní nepříslušnosti obžalovaným (stěžovatelem), soud pokud "shledá v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný" postupuje naznačeným způsobem, tedy rozhodne o předložení věci.

Argumentací a contrario, pokud soud neshledá tyto podmínky, nerozhoduje (ani negativním rozhodnutím) a s argumentací výtky se následně vypořádá v odůvodnění jiného rozhodnutí, zejména rozsudku či jiného meritomího rozhodnutí, přičemž zde krajský soud odkazuje na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol.

Trestní řád.

Komentář.

5. vyd.

Praha: C.

Beck, str.

1713).

Podle vyjádření krajského soudu proto vzhledem ke skutečnosti, že soud neshledal v dané věci podmínky pro předložení věci, tedy svoji místní nepříslušnost, o tomto názoru informoval v rámci hlavního líčení navrhovatele s tím, že podrobnější vyjádření bude obsahem meritomího rozhodnutí ve věci.

Krajský soud v Brně se vyjádřil i k vlastnímu věcnému obsahu námitky místní nepříslušnosti a uvedl, že obžalovaní včetně stěžovatele jsou stíháni zejména pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst.

1 písm. a) a odst.

3 písm. b) zákona č.

40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Z popisu skutku je pak zjevné, že tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit zejména v místě svého pracoviště v Jihlavě, tedy v obvodu působnosti Krajského soudu v Brně.

II.

Formální předpoklady projednání návrhu Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení, tedy zda ústavní stížnost vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na takový návrh kladeným.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita.

Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení.

V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby).

Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost.

O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná (shodně posoudil Ústavní soud obdobnou věc, týkající se námitky místní nepříslušnosti soudu v trestním řízení, projednávanou pod sp. zn.

ÚS 4310/12 ).

Podle § 222 odst.

1 trestního řádu, shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný.

Je tak povinností soudů dbát na dodržení místní příslušnosti.

To plyne již z ustanovení § 181 odst.

1 trestního řádu, podle kterého soud podanou obžalobu nejprve přezkoumá z toho hlediska, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§ 16 až § 22 trestního řádu).

Pokud soud na základě vlastního posouzení své místní příslušnosti, při kterém musí vzít do úvahy rovněž případné námitky stran řízení ve smyslu § 12 odst.

6 trestního řádu, neshledá důvody k postupu podle § 222 odst.

1 trestního řádu a nerozhodne tedy o předložení věci k rozhodnutí soudu kompetentnímu o příslušnosti rozhodnout, je na jeho odpovědnosti, že je k vedení řízení a k vydání konečného rozhodnutí v dané trestní věci soudem příslušným.

Přitom soud musí vždy mít na mysli, že případná vada řízení, spočívající v porušení práva na zákonného soudce (čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv), je současně elementem práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv) a její zjištění má vždy významné právní důsledky.

Stěžovatel, pokud bude trvat na již uplatněných a soudem neakceptovaných námitkách, má přitom následně k dispozici procesní prostředek, kterým může případné porušení místní příslušnosti soudu, resp. práva na zákonného soudce, namítat, a to v podobě řádného opravného prostředku - odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí.

Přitom přezkum práva na spravedlivý proces není jen doménou Ústavního soudu, ale všech stupňů soudů obecných.

Teprve selhal-li by systém nápravy porušení stěžovatelových ústavních práv obecnými soudy, bylo by namístě zabývat se tímto problémem v řízení o ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost jako předčasnou, a proto nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2015 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu